Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 257/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B.P., zastoupeného JUDr. K.C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, č.j. -247, alternativně proti průtahům v konkurzním řízení vedeném před Vrchním soudem v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2001, po odstranění vad upřesněným dne 6. 6. 2001, se stěžovatel (úpadce) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, č.j. -247, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, č.j. -227, jímž byl zamítnut jeho návrh na zrušení konkursu prohlášeného usnesením ze dne 14. 11. 1996, č.j. -19. Alternativně, pro případ, že ústavní stížnosti nebude moci být vyhověno, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem uložil Vrchnímu soudu v Praze odstranit průtahy v daném konkurzním řízení a v nich nepokračovat. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), které mj. zakládá každému právo, aby jeho věc byla projednána soudem veřejně a bez zbytečných průtahů. Tento ústavní požadavek má dle jeho přesvědčení specifické uplatnění v konkursním řízení, kde jak věřitel, tak úpadce mají zájem na urychleném projednání. Povinností konkursní správkyně je zpeněžit veřejnou dražbou nebo prodejem mimo dražbu se souhlasem soudu všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty podle jí provedeného soupisu, a to bez jakýchkoliv průtahů. Takto však v jeho případě postupováno nebylo. Správkyně konkursní podstaty potřebovala pro prodej specifikované nemovitosti v k.ú. H. dobu od 31. 9. 1996, kdy došel soudu prvého stupně návrh na konkurs jeho majetku, do 23. února 2001, kdy byla uzavřena kupní smlouva, tj. 4 roky a 8 měsíců.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ani po prostudování ústavní stížnosti neshledal důvody pro změnu stanoviska, jež k vydání napadeného rozhodnutí vedlo. Při vydání napadeného rozhodnutí bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními a zákona o konkursu a vyrovnání. Správce konkursní podstaty odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností uložených mu zákonem či soudem, porušení těchto povinností však nemůže být důvodem pro zrušení konkursu.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud ústavní stížnost směřuje proti napadeným rozhodnutím, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatele na zrušení konkursu podle , o konkursu a vyrovnání, tj. pro neexistenci předpokladů pro konkurs, odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci prokazující neústavnost předmětných rozhodnutí. Z tohoto pohledu se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu písm, a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Současně by návrh mohl být kvalifikován i jako podaný evidentně po stanovené lhůtě, s ohledem na datum prohlášení konkursu, k němuž došlo usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 11. 1996, č.j. -19.

V zásadě obdobný závěr nutno učinit i ve vztahu k návrhu, aby Vrchnímu soudu v Praze bylo nařízeno nepokračovat v průtazích v daném konkursním řízení. Především nutno konstatovat, že konkursní řízení ve věci stěžovatele se nevede před Vrchním soudem v Praze, nýbrž před Krajským obchodním soudem v Praze, přičemž ústavní stížnost neobsahuje jakékoliv tvrzení a argumentaci prokazující, že posledně uvedený soud zasáhl do ústavního práva stěžovatele zakotveného v y, tj. práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Námitka stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti a týkající se údajných průtahů při prodeji nemovitosti, se týká plnění povinností správce konkursní podstaty, přičemž v tomto směru o konkursu a vyrovnání ve svém ustanovení nabízí stěžovateli procesní prostředky pro případ, kdy správce řádně své povinnosti neplní.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 9. 2001