Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 287/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D.K., zastoupené Mgr. R.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, č.j. -273, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001, č.j. -273, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky a J.K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 1994, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. a , tj. žalobců D.K. a J.K. proti žalovaným P. a D.V., Obci Ú. a České republice - O.Ú., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. Dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a další dovolací důvody nebyly shledány.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"). Předmětným usnesením se cítí být poškozena a je přesvědčena, že Nejvyšší soud ČR se dostatečně nevypořádal s otázkou přípustnosti dovolání a neumožnil ji uplatnit v řízení dle hlavy třetí, části čtvrté argumenty, ačkoliv pro to byly splněny podmínky. Dle jejího názoru se dovoláním měl Nejvyšší soud ČR zabývat, s ohledem na citlivé téma vydávání majetku zabaveného v době nedemokratického režimu, jakož i s ohledem na potřebu vytvoření pevné a jednoznačně formulované judikatury. Nesouhlasí s názorem tohoto soudu na výklad ust.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě šlo o dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvého stupně, a z toho důvodu se zabýval zejména otázkou přípustnosti dovolání. Při výkladu pojmu "rozhodnutí po právní stránce zásadního významu", v návaznosti na ust. ve znění do 31. 12. 2000, vycházel z právního názoru Ústavního soudu publikovaného pod č. 19, svazek 4,Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Pokud šlo o aplikaci a výklad ust. , při posuzování přípustnosti dovolání zaujal právní názor, že cit. ustanovení se neaplikuje v případě, kdy soud prvého stupně rozhodl podruhé na základě nových výsledků zjišťování a dokazování, a nikoliv jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se způsobem právního posouzení podmínek přípustnosti dovolání dle a Nejvyšším soudem ČR a z toho plynoucí požadavek, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ve znění platném do 31. 12. 2000, a dále že dovolání není přípustné podle , v obdobném znění. Takové funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší a zejména není jeho úkolem zajišťovat sjednocování judikatury obecných soudů. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR má na otázku přípustnosti dovolání jiný názor, než má stěžovatelka, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jejích ústavních práv. V ústavní stížnosti však stěžovatelka nic jiného netvrdí. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení y jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 9. 2001