Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 214/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. M. a B. M., zast. Mgr. E. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 9. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 9. 1999, a to v té části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. . Tím byli stěžovatelé zavázáni zaplatit žalobci - Městské části Praha 13 společně a nerozdílně částku 752 Kč s poplatkem z prodlení. Ústavní stížnost odůvodnili tím, že tímto rozhodnutím soudu bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva nečinit to, co jim zákon neukládá podle d a současně byl porušen d, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle jejich přesvědčení napadený rozsudek označil stěžovatele bez právního důvodu za dlužníky aniž by se zabýval důvodem vzniku a způsobem stanovení sporné výše pohledávky z hlediska oprávněnosti následného uložení povinnosti zaplatit tento nedoplatek.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

V daném případě je argumentace ústavní stížnosti založena na zpochybnění právních závěrů učiněných odvolacím soudem. Je však třeba upozornit, že pouhý nesouhlas stěžovatelů s výsledkem soudního sporu nemůže zakládat ústavně právní důvody pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé své námitky uplatnili již v odvolacím řízení, kde k nim bylo přihlédnuto a důkazem tohoto je skutečnost, že rozsudek soudu I. stupně byl částečně zrušen a vrácen k dalšímu řízení a částečně změněn ve prospěch stěžovatelů. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně pouze v ústavní stížnosti napadené části výroku. Toto rozhodnutí však odvolací soud řádně odůvodnil, přičemž jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud nemá důvod jeho rozhodnutí rušit, neboť v jeho postupu a závěrech neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. září 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu