Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38168.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 293/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Z., s. r. o., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 10 Ca 336/2000 , rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 3190/140/2000 a sp. zn. 3189/140/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. 6103/00/092971/4013 a sp. zn. 6061/00/092971/4013,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí finančních orgánů a správního soudu. Namítá, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 , v čl. 36 odst. 1 , odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Finanční úřad v Humpolci dne 3. 3. 2000, pod sp. zn. 6103/00/092971/4013, vydal rozhodnutí o stanovení daňového nedoplatku k úhradě podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, a § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitosti, kterým mu uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 16 169,-- Kč s tím, že jde o poměrnou část nedoplatku dodatečně vyměřeného za rok 1998 původnímu poplatníkovi dne 6. 12. 1999.
Téhož dne tento finanční úřad vydal pod sp. zn. 6061/00/092971/4013 rozhodnutí stejného druhu, kterým mu uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního poplatníka ve výši 296 256,-- Kč s tím, že jde o poměrnou část nedoplatku dodatečně vyměřeného za rok 1998 původnímu poplatníkovi dne 26. 10. 1999. Jeho odvolání proti oběma uvedeným rozhodnutím zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích svými rozhodnutími ze dne 2. 8. 2000 pod sp. zn. 3190/140/2000 a sp. zn. 3189/140/2000, když neshledalo porušení platných právních předpisů.
Poté podal žaloby ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který na jeho návrh obě žaloby spojil ke společnému řízení a dne 7. 3. 2001 rozhodl rozsudkem sp. zn. 10 Ca 336/2000 tak, že obě zamítl, když zjistil, že nebyly podány důvodně, protože finanční orgány postupovaly a rozhodovaly v souladu s platnými předpisy.
Porušení svých ústavních práv rozhodnutími finančních orgánů stěžovatel spatřuje v tom, že mu Finanční úřad v Humpolci, se souhlasem finančního ředitelství v Českých Budějovicích, odmítl umožnit seznámit se s podklady, z nichž při svém rozhodování vycházel, a znemožnil mu tak kontrolu věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Porušení svých ústavních práv výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pak vidí v porušení principu soudní ochrany a spravedlivého procesu, který předpokládá, že soud bude při svém rozhodování důsledně vycházet z těch ustanovení zákonů, které souzenou věc upravují, jeho závěry nebudou s nimi v rozporu, při rozhodování se bude zabývat všemi důvody uvedenými v žalobě a jeho závěry budou řádně odůvodněny.
Konkrétně polemizuje s jazykovým výkladem pojmu "případný daňový nedoplatek" a dovozuje, že je nutno ho chápat jako podmíněný, protože daňový nedoplatek přechází na nového poplatníka v případě, že k rozhodnému datu existuje, v opačném případě nepřechází. Polemizuje i s tím, že se soud nevypořádal s jeho námitkou, že po prohlášení konkursu není možné postupovat podle ustanovení § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti. Namítá, že správním rozhodnutím chybí základní náležitosti rozhodnutí a cituje nálezy Ústavního soudu
a
, podle kterých správce daně musí novému poplatníkovi, na kterého ve smyslu ustanovení § 13b zákona o dani z nemovitosti (před jeho zrušením) přecházela povinnost úhrady daňového nedoplatku, stanovit daňovou povinnost ve smyslu ustanovení § 32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků.
K podanému návrhu ústavní stížnosti, je třeba konstatovat, jak již to ostatně bylo učiněno mnohokrát, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
Rovněž tak k namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že uplatnění právního nároku není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel ve vztahu k postupu a rozhodnutím finančních orgánů pouze opakuje svoji argumentaci, kterou již použil v žalobách proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, a s níž se náležitým způsobem vypořádal Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 10 Ca 336/2000 , a s níž se ztotožňuje i Ústavní soud. Mimo jiné zde krajský soud uvedl, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu o dani z nemovitostí.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v dosud nepublikovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,
sp. zn. III. ÚS 428/2000
, v němž se konstatuje, že záměr Ústavního soudu v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, str. 11 a násl.) spočívá v tom, aby nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka byla zachována soudní ochrana tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotněprávních vztahů nového subjektu smysl. V případě, že jak na straně původního daňového dlužníka, tak pozdějšího daňového dlužníka, je dáno vědomí obou těchto právních subjektů nejen o majetkové situaci obou, ale současně také o závazcích vůči třetím osobám, včetně neuhrazené daňové povinnosti vůči státu, tedy pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem zatíženými subjekty, nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 469/98 , na který se stěžovatel odvolává.
Zřejmost výše uvedené personální unie je dána osobou Ing. J. B. a vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, v němž se uvádí, že z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že stěžovatel - společnost Z., s. r. o., vznikla dne 16. 12. 1996, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku a statutárním orgánem a společníkem této společnosti je Ing. J. B. Jmenovaný je také uváděn jako zpracovatel a zástupce Z. na daňových přiznáních na daň z nemovitostí za roky 1993, 1994, 1995 a 1996.
Stěžovatel v průběhu roku 1998 uzavřel s pronajímateli, kteří do té doby měli uzavřeny nájemní smlouvy se Z., nájemní smlouvy a stal se ke dni 1. 1. 1999 poplatníkem daně z nemovitostí.
Pozemky tedy obhospodařovala společnost stěžovatele na podkladě komisionářské smlouvy uzavřené se Z. v prosinci 1996 a J., Ing. J. B., vyřizoval až do prohlášení konkursu veškeré daňové záležitosti původního daňového poplatníka včetně zmíněných daňových přiznání k dani z nemovitostí. Ing. J. B. je rovněž společníkem a jednatelem společnosti stěžovatele Z., s. r. o.
K námitce stěžovatele, že se soud nevypořádal s jeho námitkou, že po prohlášení konkursu není možné postupovat podle ustanovení § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti, je nutno poukázat na zdůvodnění rozhodnutí soudu, podle kterého správce daně postupoval podle zákona o dani z nemovitostí a činil opatření ke splnění povinnosti úhrady daňového nedoplatku za původního poplatníka, když pohledávky přihlášené do konkurzu lze snížit např. z důvodu přechodu povinnosti úhrady daňových nedoplatků podle § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zabýval ústavní stížností z hlediska porušení Listiny základních práv a svobo d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústav y ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Českých Budějovicích se zabýval námitkami stěžovatele, uplatněnými v žalobách proti finančnímu ředitelství a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi náležitým způsobem vypořádal. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že soud nepostupoval v souladu s ústavně zakotvenou povinností, podle níž poskytuje ochranu právům a je při svém rozhodování vázán zákonem (články 90 a 95 Ústav y ČR). Naopak ze shora uvedeného je třeba dovodit, že stěžovateli soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelem uváděných základních práv a svobod, které jsou zaručeny zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y ČR, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu