Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 80/01

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S. P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. -174 ze dne 1. 11. 2000 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -163, ze dne 23. 5. 2000,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 5. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl faxovým podáním doručen téhož dne Ústavnímu soudu, písemné podání se dne 5. 2. 2001 pak bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 2. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. -174, ze dne 1. 11. 2000, jímž bylo ve věci rozhodnuto poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem, č.j. -163, ze dne 23. 5. 2000, zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo vlastnické podle y.

Ze spisového materiálu, sp. zn. , vedeného u Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou nejdříve u Okresního soudu v Příbrami domáhal zrušení části kupní smlouvy uzavřené mezi ním, jako opatrovníkem nesvéprávné A. P., na straně prodávající a manželi V. na straně kupující. Uvedenou smlouvou. Uvedenou kupní smlouvou navrhovatel převedl na kupující nejen dům a příslušnou zahradu, ale i pozemky přesně specifikované, které k budově patřily, nebyly v jeho užívání, ale byl nucen je bezúplatně převést spolu s převodem příslušného domu. Navrhovatel tak uplatňoval restituční titul podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "") a navrhoval zrušení té části kupní smlouvy, v níž byl sjednán převod předmětných pozemků. Ve věci rozhodl Okresní soud v Příbrami rozsudkem, č.j. -17, ze dne 16. 12. 1993, tak, že žalobu zamítl z toho důvodu, že ke dni účinnosti zákona o půdě nebyli žalovaní vlastníky požadovaných nemovitostí. Předmětné pozemky totiž byli nuceni převést na stát v souvislosti s prodejem domu. Navrhovatel uplatnil nárok na vydání těchto pozemků vůči pozemkovému úřadu a povinné osobě, stejně tak restituční titul uplatnili i žalovaní. K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který usnesením, č.j. -28, ze dne 22. 3. 1994, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení s tím, že nebylo rozhodnuto o alternativním petitu a dále nebylo zjištěno v jakém stádiu se nachází restituční řízení před pozemkovým úřadem.

Ve věci znovu rozhodoval Okresní soud v Příbrami, který rozsudkem, č.j. -38, ze dne 30. 8. 1994, žalobu v plném rozsahu zamítl a současně i ve výroku II. zamítl alternativní petit, jímž se navrhovatel domáhal, aby žalovaní byli povinni zaplatit částku 259.428,20 Kč. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze usnesením, č.j. -57, ze dne 29. 11. 1994, zrušil rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu a věc znovu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s uvedeném skutečností, které nebyly dostatečně před tímto soudem zjištěny. V průběhu řízení navrhovatel vznesl námitku podjatosti všech soudců Okresního soudu v Příbrami z toho důvodu, že žalovaný je přísedícím u uvedeného soudu. Krajský soud v Praze usnesením, č.j. -74, ze dne 18. 4. 1995, předmětnou věc přikázal z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu Praha - západ.

Ve věci dále jednal Okresní soud Praha - západ, který rozsudkem, č.j. -115, ze dne 31. 3. 1998 rozhodl tak, že ve výroku I. část kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí zrušil, ve výroku II. žalovaným stanovil povinnost zaplatit částku 3. 682,32 Kč, a ve výroku III. žalobu na zaplacení částky 259.428,20 Kč zamítl. K uvedenému výroku dospěl proto, že v mezidobí bylo ukončeno restituční řízení, na základě něhož byly předmětné pozemky vráceny žalovaným. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. -134, ze dne 28. 4. 1999, dílčím způsobem změnil výrok II. tak že žalobu v částce 1.850,30 Kč zamítl, v ostatních meritorních výrocích pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

K dovolání žalovaných rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. -163, ze dne 23. 5. 2000, dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, který se týkal původního výroku II. rozsudku soudu I. stupně, zamítl (povinnost žalovaných zaplatit částku 1.832,- Kč) a odmítl v té části, kde odvolací soud zamítl žalobu ohledně částky 1850,30 Kč, ve zbývající části pak rozsudek odvolacího soudu (výrok potvrzující výrok I. soudu I. stupně o zrušení části kupní smlouvy a výrok III. soudu I. stupně o zamítnutí žaloby na částku 259.428,20 Kč) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že v době, kdy mohl být nárok navrhovatele vůči žalovaným uplatněn podle § 8 odst. 4 zákona o půdě, nebyly předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaných ani ve vlastnictví osob jim blízkých, ale ve vlastnictví státu, čímž nebyla splněna základní podmínka v citovaném ustanovení obsažená.

Ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. -174, ze dne 1. 11. 2000, změnil rozsudek soudu I. stupně, tj. rozsudek, č.j. -115, ze dne 31. 3. 1998, tak, že žalobu na zrušení části kupní smlouvy zamítl a dále potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku III. ohledně zaplacení částky 259.428,20 Kč.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Podle , ve znění platném do 31. 12. 2000, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.

Z výše uvedeného přehledu řízení ve věci je zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, byl ve věci samé změněn rozsudek soudu I. stupně, když rozsudek soudu I. stupně žalobě navrhovatele vyhověl a předmětnou část kupní smlouvy zrušil, kdežto odvolací soud žalobu o zrušení části kupní smlouvy zamítl.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2001