Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 199/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., v likvidaci, zastoupeného advokátkou JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, č. j. -106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod (ve smyslu a d). Uvedl, že napadeným rozsudkem potvrdil shora uvedený odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 6. 2000, č. j. -86, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva stěžovatele k zemědělským hospodářským budovám na stavební parcele 4/1, objektu bydlení čp. 16 na stavební parcele 4/2, zemědělské usedlosti čp. 15 na stavební parcele 6/1, zemědělské hospodářské budově čp. 36 na stavební parcele 6/2, zemědělské hospodářské budově čp. 37 na stavební parcele 6/3, a zemědělské hospodářské budově na stavební parcele 7, vše v k. ú. L. Stěžovatel konstatoval, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že stěžovatel nemá na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, protože nemovitosti, které jsou předmětem sporu, již byly vydány pravomocným rozhodnutím Okresního úřadu v B., referátu pozemkového úřadu, a to ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to oprávněné osobě paní J. D. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud proti svému napadenému rozsudku připustil dovolání, neboť dospěl k názoru, že pokud jde o posouzení konkurence speciálního zákona, tzn. restitučního zákona o půdě ve vztahu k zákonu občanskému, jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to především ve vztahu k právnímu závěru, že pokud bylo již pravomocně rozhodnuto (příslušným správním orgánem, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáno soudem), není tu již naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dle zákona občanského ze strany osoby povinné.

Stěžovatel Ústavnímu soudu současně sdělil, že podal proti napadenému rozsudku dne 1. 3. 2001 dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.

Při zvažování předmětného případu musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Pokud stěžovatel v dané věci podal proti napadenému rozsudku dovolání, otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí teprve dovolací soud. Je nepochybné, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Pokud by Ústavní soud připustil jiný postup, v předmětné věci by vedle sebe probíhala dvě řízení, přičemž je zapotřebí zdůraznit, že nikoli Ústavnímu soudu, ale soudu Nejvyššímu přísluší sjednocovat judikaturu, a to mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti může proto začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud ke stížnosti budou ústavněprávní důvody.

Ústavní soud s přihlédnutím k ustanovení musel posoudit návrh stěžovatele jako nepřípustný, a proto jej dle ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. srpna 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soud