Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 209/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupené JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. dubna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. června 2000, sp. zn. , a kterým byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt a uhradit náklady soudního řízení ve prospěch BD.

Jak uvádí stěžovatelka, soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt, který užíval otec stěžovatelky, byl v den jeho úmrtí (13. března 1999) ve vlastnictví města O., otec stěžovatelky byl výlučným nájemcem a stěžovatelka s ním ve společné domácnosti nebydlela. BD uvedený byt od města převzalo ke dni 17. června 1999. Stěžovatelka se však domnívá, že na ni, jakožto na dědičku, přešla práva členky družstva, které vzniklo v roce 1997 jako společenství nájemníků za účelem zakoupení bytového domu, ve kterém se předmětný byt nachází. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že na ni přešla veškerá práva, tedy i právo pozdějšího užívání a odkupu bytu. Rozhodnutím soudu prvého stupně však byl účel vstupu otce stěžovatelky do BD, zmařen. Tento závěr potvrdil i odvolací soud, který konstatoval v daném případě jako nesporné, že BD bylo vlastníkem předmětného bytu ke dni podání návrhu, avšak ke dni úmrtí otce stěžovatelky měl byt charakter obecního bytu. Stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě nevzal odvolací soud v úvahu, že již v říjnu 1999 podala návrh na určení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu (vedeno pod sp. zn. u Okresního soudu v Ostravě), když v této věci nabylo dosud nařízeno jednání.

V uvedeném postupu shledává stěžovatelka porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného v d (dále jen " "), a práva na spravedlivé řízení dle y, když postup okresního soudu se vyznačuje nejen neobyčejnou tvrdostí, ale odporuje i dobrým mravům.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Co. Ta uvedla, že soud provedl, na základě skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě, která považoval za správná a úplná, výklad ustanovení a 2 tak, jak uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Citované ustanovení neposkytuje možnost rozšiřujícího výkladu pro případ, kdy členství v družstvu vznikne dříve, než došlo k nabytí vlastnictví k bytu družstvem a tím ke změně charakteru bytu obecního na družstevní. V dalším odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se za vedlejšího účastníka - BD, k ústavní stížnosti vyjádřila jeho právní zástupkyně. Ta uvedla, že stěžovatelka svou ústavní stížnost bez bližšího odůvodnění opírá o údajné porušení a y, když má za to, že na ni přešel nájem předmětného bytu. K tomu právní zástupkyně vedlejšího účastníka konstatuje, že je nepochybné, že ke dni úmrtí právního předchůdce stěžovatelky byl byt ve vlastnictví obce, a bytové družstvo jej získalo do svého vlastnictví teprve ke dni 17. června 1999. Přitom není pochyb, že ke dni smrti svého otce s ním stěžovatelka nežila ve společné domácnosti. Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatelka se mylně domnívá, že na ni přešlo právo užívání a pozdějšího odkupu předmětného bytu, když žádné takové právo ani ze stanov vedlejšího účastníka neplyne. Naopak, stěžovatelce zůstávají všechna práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu. Vedlejší účastník navrhl Ústavnímu soudu, aby ve věci rozhodl bez jednání a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud si k věci vyžádal i spis Okresního soudu v Ostravě, vedený pod sp. zn. . Z něj i z ostatních dokumentů pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Obecné soudy posoudily věc tak, že na jedné straně se jedná o nájem bytu a na druhé straně o přechod členství v BD. Na obě skutečnosti je třeba hledět odděleně. Zatímco nájem bytu byl nepřevoditelný, členství v bytovém družstvu na stěžovatelku přešlo.

Ústavní soud neshledal, že by přímo právními závěry, resp. postupem v řízení ve věci, bylo porušeno právo stěžovatelky tak, jak namítá v ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práva deklarovaného v y, mělo podle stěžovatelky dojít tím, že obecné soudy při interpretaci nevycházely z , ale pouze z odst. 1 téhož ustanovení. Takovéto tvrzení však neobstojí jako ústavně právní argumentace. V této otázce Ústavní soud rovněž konstatuje, že napadá-li stěžovatelka výklad hmotně právní normy obecným soudem a tedy se domnívá, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu, příslušelo jí právo podat ve věci dovolání dle (ve znění do 1. ledna 2001). Ústavnímu soudu nepřísluší, jak dal opakovaně ve své judikatuře najevo, posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nenahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se rovněž eventuálním porušením hmotných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva chráněného v y, nebyl Ústavním soudem shledán. Práva k bytovému družstvu nebyla žádným způsobem zasažena, a naopak k bytu, který v době smrti svého otce neobývala a který byl ve vlastnictví obce, stěžovatelce žádné právo chráněné y nepříslušelo, a nemohlo tudíž být porušeno.

K tvrzenému zásahu do práva zaručeného v y Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, ve které opakovaně vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena v právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení y zaručeno. Tvrdí-li v ústavní stížnosti, že byla zkrácena tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než ona, a současně neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku y, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou y. Stěžovatelka zjevně opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována u ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný ( ).

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu