Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 455/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu Česká Lípa, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, čj. - 121, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. - 101, a Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. - 81,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 7. 2001, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. - 101, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. - 81.

Ve sporné věci se žalobkyně - R., a. s. - žalobou, podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 30. 10. 1995, domáhala, aby jí žalovaný K. U. zaplatil za dodané zboží Kč 43 898,65 s přísl. V průběhu řízení žalovaný zemřel a řízení ve věci bylo přerušeno do skončení řízení o dědictví po zemřelém.

Když pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne

18. 2. 1999, čj. - 209, bylo potvrzeno, že dědictví po K. U. dle § 462 obč. zákoníku připadlo státu, bylo pokračováno v řízení s Českou republikou - Okresním úřadem v České Lípě - jako s právním a procesním nástupcem žalovaného K. U. Po provedeném řízení ve věci dluhu za dodané zboží soud prvního stupně uložil žalované České republice - Okresnímu úřadu v České Lípě - rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, aby žalobkyni zaplatila Kč 33 722,65 a na náhradě nákladů řízení Kč 3 240,--; co do částky dalších Kč 10 176,-- byla žaloba zamítnuta.

Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - namítá, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí posuzoval k podanému dovolání zejména otázku, zda je možné ve fázi pravomocného rozhodnutí po nabytí odúmrti navrhnout likvidaci dědictví. Žádným ze soudů, které ve věci rozhodovaly, nebyla však zodpovězena otázka, jak stěžovatel - žalovaný - splní svou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci přisouzenou částku s příslušenstvím, a to aniž by musel k úhradě použít jiné prostředky, než které nabyl dědictvím, jak neporušit zásadu priority uspokojení závazků a zásadu poměrného uspokojení pohledávek do výše nabytého dědictví. Má za to, že rozhodnutím soudů mu byla uložena povinnost, která nebyla stanovena na základě zákona a která de facto stanovila, aby byl bez ohledu na výši dluhů uspokojen věřitel, který se ani řádně nepřihlásil se svou pohledávkou do dědictví. Dovozuje, že rozsudky soudů obou stupňů, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, došlo k nesprávným výkladům zákona, zejména ustanovení obč. zákoníku a ustanovení k porušení d.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, doručeného právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2001, který je posledním procesním prostředkem, jejž zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje ( , o Ústavním soudu), však vyplývá, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu uznal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za správný. Dovolacím soudem nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl stižen některou z vad uvedených v ustanovení , a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované strany - stěžovatele - podle ustanovení části věty před středníkem - zamítl.

Ústavní soud při svém rozhodování o předmětné ústavní stížnosti musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud posoudil projednávanou věc jak na základě průběhu řízení u soudů prvního a druhého stupně, tak u soudu dovolacího, a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy v hlavě páté d. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, ve svých rozsudcích svůj postup řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud neshledal u napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani u rozsudku odvolacího, jiná porušení základních práv zaručených d. Neshledal též, že by došlo k porušení článku 4 odst. 1 d, když tuto námitku vznesl stěžovatel ve své ústavní stížnosti, aniž by však blíže rozvedl, v čem takové porušení spatřuje.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu