Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38340.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 455/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu Česká Lípa, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, čj. 21 Cdo 2143/2000 - 121, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. 29 Co 658/99 - 101, a Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. 14 C 467/99 - 81,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 7. 2001, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 1999, čj. 29 Co 658/99 - 101, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 1999, čj. 14 C 467/99 - 81.
Ve sporné věci se žalobkyně - R., a. s. - žalobou, podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 30. 10. 1995, domáhala, aby jí žalovaný K. U. zaplatil za dodané zboží Kč 43 898,65 s přísl. V průběhu řízení žalovaný zemřel a řízení ve věci bylo přerušeno do skončení řízení o dědictví po zemřelém.
Když pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne
18. 2. 1999, čj. 12 D 94/96 - 209, bylo potvrzeno, že dědictví po K. U. dle § 462 obč. zákoníku připadlo státu, bylo pokračováno v řízení s Českou republikou - Okresním úřadem v České Lípě - jako s právním a procesním nástupcem žalovaného K. U. Po provedeném řízení ve věci dluhu za dodané zboží soud prvního stupně uložil žalované České republice - Okresnímu úřadu v České Lípě - rozsudkem ze dne 23. 4. 1999, aby žalobkyni zaplatila Kč 33 722,65 a na náhradě nákladů řízení Kč 3 240,--; co do částky dalších Kč 10 176,-- byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatel - Okresní úřad Česká Lípa - namítá, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí posuzoval k podanému dovolání zejména otázku, zda je možné ve fázi pravomocného rozhodnutí po nabytí odúmrti navrhnout likvidaci dědictví. Žádným ze soudů, které ve věci rozhodovaly, nebyla však zodpovězena otázka, jak stěžovatel - žalovaný - splní svou povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci přisouzenou částku s příslušenstvím, a to aniž by musel k úhradě použít jiné prostředky, než které nabyl dědictvím, jak neporušit zásadu priority uspokojení závazků a zásadu poměrného uspokojení pohledávek do výše nabytého dědictví. Má za to, že rozhodnutím soudů mu byla uložena povinnost, která nebyla stanovena na základě zákona a která de facto stanovila, aby byl bez ohledu na výši dluhů uspokojen věřitel, který se ani řádně nepřihlásil se svou pohledávkou do dědictví. Dovozuje, že rozsudky soudů obou stupňů, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, došlo k nesprávným výkladům zákona, zejména ustanovení § 472 obč. zákoníku a ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, doručeného právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2001, který je posledním procesním prostředkem, jejž zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu), však vyplývá, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu uznal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za správný. Dovolacím soudem nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl stižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. , a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované strany - stěžovatele - podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. - zamítl.
Ústavní soud při svém rozhodování o předmětné ústavní stížnosti musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc jak na základě průběhu řízení u soudů prvního a druhého stupně, tak u soudu dovolacího, a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, ve svých rozsudcích svůj postup řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud neshledal u napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani u rozsudku odvolacího, jiná porušení základních práv zaručených Listinou základních práv a svobo d. Neshledal též, že by došlo k porušení článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, když tuto námitku vznesl stěžovatel ve své ústavní stížnosti, aniž by však blíže rozvedl, v čem takové porušení spatřuje.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu