Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 172/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. C., zast. JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 9. 11. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 3. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 9. 11. 1999. V ústavní stížnosti uvedl, že tímto rozsudkem byl výrokem III. změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, jímž byla žaloba, kterou se K. Z. domáhala, aby jí stěžovatel zaplatil částku 294 000 Kč se 17% úrokem z prodlení zamítnuta, a K. Z. bylo uloženo zaplatit stěžovateli náklady řízení. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výrokem III. byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na rovné postavení v soudním řízení dle d, neboť pokud bylo jednoznačně prokázáno, že oba účastníci sdružení měli povinnost vést účetnictví sdružení, pak nelze souhlasit se stanoviskem soudu, že žalovaný zapříčinil nemožnost objasnit otázku výsledku hospodaření sdružení. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, avšak odpovědnost za výsledek řízení byla přesunuta na stěžovatele jako žalovaného a v jeho neprospěch, a tím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.

Z napadeného rozsudku a rozsudku soudu I. stupně Ústavní soud zjistil, že žalobkyně K. Z. a stěžovatel uzavřeli dne 2. 1. 1992 podle § 829 a násl. obč. zák. smlouvu o sdružení pod názvem P. A. Žalovaná ukončila svou účast ve sdružení výpovědí ke dni 16. 12. 1992. Stěžovatel však již v červenci 1992 znemožnil žalobkyni činnost ve sdružení a od té doby sám nakládal s věcmi a finančními prostředky sdružení. Na vypořádání majetku získaného výkonem společné podnikatelské činnosti se účastníci nedohodli. Za této situace pak podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 294 000 Kč se 17% úrokem z prodlení. Žalobu soud I. stupně zamítl a uložil žalobkyni zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 24 885 Kč. Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně rozhodl tak, že se připouští částečné zpětvzetí žaloby ohledně částky 899 Kč s 3% úrokem z prodlení a v této části se řízení zastavuje. Výrokem II. rozhodnutí soudu I. stupně změnni tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 18 500 Kč s 3% úrokem z prodlení a ohledně zbývající částky rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Výrokem III. pak odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že pokud stěžovatel spatřuje porušení d v aplikaci , dle jeho názoru nelze považovat ústavní stížnost za důvodnou, když rozhodnutí o nákladech řízení není činností soudu v řízení, při němž by byla porušena zásada rovnosti účastníků, nýbrž odráží výsledek soudního řízení. Ustanovení občanského soudní řádu dává soudu oprávnění odchýlit se od obecných zásad pro rozhodování o nákladech řízení.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

Pokud jde o tvrzené porušení d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena rovnost účastníků řízení, jak je v citovaném ustanovení zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že rovnost účastníků řízení byla porušena tím, že odvolací soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než stěžovatel, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku d, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou y, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Čl. 37 odst. 3 d zaručuje každému účastníku řízení před soudem rovná práva. Skutečnost, že soud využil svého práva daného mu ustanovením (dále jen " "), neznamená porušení tohoto základního práva a zásady občanského soudního řízení. Podle "jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Povinnost nahradit náklady řízení podle až 148 se může v konkrétních případech jevit jako nepřiměřená tvrdost. Citované ustanovení proto umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech účastníků, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. V daném případě odvolací soud v průběhu řízení zjistil, že žalovaný ztrátou účetních dokladů, k níž došlo v době, kdy je měl ve své dispozici, zapříčinil vznik situace, kdy nebylo možno objasnit otázku výsledku hospodaření sdružení a v této situaci dospěl k závěru, že přiznání práva na náhradu řízení žalovanému vůči žalobkyni se jeví jako nepřiměřená tvrdost. Vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů ( y ČR, ) se Ústavní soud necítí oprávněn přehodnocovat závěry odvolacího soudu v této otázce, a to i s ohledem na formulaci , který dává soudu prostor pro volnou úvahu, zda cit. ustanovení využít či nikoli. Ústavní soud by se cítil oprávněn zasáhnou toliko v případě, kdyby soud aplikoval bezdůvodně či bez jakéhokoliv odůvodnění, což by mohlo v některých případech vzbuzovat oprávněný dojem účastníků řízení o svévoli soudu. K takové situaci však v souzené věci nedošlo a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. srpna 2001

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu