Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 459/01

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti A., zastoupené JUDr. J.U., proti rozsudku Vrchní soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, čj .5 A 155/99-24, a návrhu, kterým by bylo Vrchnímu soudu zakázáno aplikovat právní názor, že vystavení či vydání průkazu způsobilosti řidiče taxislužby provozovat taxislužbu je rozhodováním ve správním řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se s odvoláním na porušení d a , , a y ČR dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo zrušeno správní žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 14. 9. 1999, čj. 27069/99-113, a věc vrácena k dalšímu řízení.

Z obsahu připojeného rozsudku vrchního soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel, kterému byla rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 12. 5. 1998 vydána koncesní s předmětem činnosti provozování taxislužby, se správní žalobou domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, čj. MHMP-48102/1999/DOP-R3/Ce, ze dne 10. 6. 1999, vydaným podle , ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo rozhodnuto o nevydání průkazů způsobilosti řidiče taxislužby pro v rozhodnutí uvedené řidiče z důvodů nesplnění odborné způsobilosti provozovatelem taxislužby, tj. stěžovatelem, kterou jako základní podmínku provozování silniční dopravy ukládá Obě tato rozhodnutí považoval stěžovatel za nicotná, neboť dle jeho názoru žádný předpis neumožňuje dopravnímu úřadu vydání průkazu odepřít a ani o tom rozhodovat ve správním řízení, a to z důvodů, že průkaz o způsobilosti řidiče nemá konstitutivní účinky, jedná se pouze o technickou podmínku provozování taxislužby, která žádným způsobem nemůže ovlivnit působnost povolení provozovat živnost taxislužby povolené koncesníu.

Vrchní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že provozovatelem silniční dopravy (jejíž jednou z forem je provozování taxislužby - § 2 odst. 4 zákona o silniční dopravě) je ten, kdo ji provozuje podle tohoto zákona (§ 2 odst. 5). Nestačí tedy pouhé faktické provozování taxislužby ani provozování na základě koncese, ale musí se jednat o provozování za podmínek zákona o silniční dopravě. Pokud mohou být průkazy vystaveny jen provozovateli taxislužby, je správní orgán oprávněn v řízení posuzovat, zda žadatel splňuje všechny zákonem předepsané podmínky. Soud dovodil, že v daném případě se nejednalo o nicotný správní akt, když dopravní úřad rozhodoval ve správním řízení, tedy na základě zákona a v jeho mezích, v němž však bylo možno vyhovět jenom tomu, kdo má určité zákonné postavení.

Vrchní soud však konstatoval, že z napadeného rozhodnutí nelze vůbec zjistit, v čem nedostatek odborné způsobilosti stěžovatele měl spočívat, když rozhodnutí orgánů obou stupňů jsou v tomto směru nedostatečně odůvodněna, a to, že se jedná o nedostatek způsobilosti ve smyslu silničního zákona lze jen domýšlet. Vzhledem k tomu, že dopravní úřad v rozporu s ustanovením neuvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval, a odvolací orgán v rozporu s ustanovením tyto vady neodstranil, rozhodl o zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu, když zjištěné vady mohou být v rámci odvolacího řízení odstraněny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí obdobnou argumentaci jako v předešlých podáních, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatele s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými a výkladem soudu a příslušných orgánů v tomto směru učiněným, přičemž v dané věci zejména zdůrazňuje nesouhlas s oprávněním dopravního úřadu a jemu nadřízeného orgánu posuzovat splnění podmínek stanovených zákonem pro provozování silniční dopravy - taxislužby - v rámci správního řízení, ale dovozuje přímou povinnost dopravního úřadu požadované osvědčení na základě podaného oznámení vystavit.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že je nepřípustná.

Dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí vrchního soudu, kterým nebylo s konečným výsledkem rozhodnuto ve věci samé, ale napadené rozhodnutí odvolacího orgánu bylo zrušeno a věc vrácena soudu k dalšímu řízení, přičemž závěru soudu, že je třeba, aby napadená rozhodnutí odpovídala požadavkům zákona, lze stěží co vytknout, zejména, když tak soud učinil i v zájmu zachování a ochrany práv stěžovatele a otvírá mu tak možnost k novému posouzení oprávněnosti a důvodnosti postupu příslušných orgánu v souvislosti s posuzováním splnění podmínek provozovatele taxislužby i ve smyslu ustanovení V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání, eventuálně i možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle a násl.d důsledně řídí principem subsidiarity.

Pokud jde o požadavek, aby Vrchnímu soudu v Praze bylo zakázáno aplikovat nadále stěžovatelem specifikovaný právní názor, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci nepřísluší do jejich rozhodovací pravomoci (za předpokladu, že tyto postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd) zasahovat. Příkaz, kterým by zakázal obecnému soudu aplikovat jím zastávaný právní názor, by byl nejen v rozporu s pravomocemi Ústavního soudu, daných muu ČR, ale došlo by jím i k porušení ústavního principu nezávislosti soudů vyplývajícímu z y ČR.

Za tohoto stavu je proto třeba ústavní stížnost, směřující proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, považovat za nepřípustnou, neboť zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatele připouští. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost podle ustanovení dle písm e) , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj