Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 106/2000

Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ing. P. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1999, čj. -770 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s poukazem na porušení a d (dále jen).

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. , uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 tr.zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, němž tvrdil, že neexistují žádné přímé ani nepřímé důkazy o tom, že by se na trestné činnosti podílel. Ve svém odvolání napadal rekognici provedenou se svědkem H., dále také výpovědi ostatních svědků, zejména věrohodnost svědka M.

Vrchní soud v Olomouci zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen přípravou k trestnému činu podvodu dle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a dále byl zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 20. 3. 1996 měl na fakturu firmy C., a.s., odebrat surový olej, který následně měl prodat a dne 1. 4. 1996, měl zaslat faxem objednávku, na základě níž se měl pokusit získat další surový olej, kdy odběr zboží se neuskutečnil. V tomto byl spatřován trestný čin podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zákona. Své rozhodnutí vrchní soud opřel o svědecké výpovědi svědků K., J., M., Š. a M. a další důkazní prostředky. Naproti tomu neuznal jako důkaz provedenou rekognici se svědkem J. H., neboť nebyly splněny všechny podmínky ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu tím, že k rekognici bylo přistoupeno policejním orgánem dne 10. 3. 1997, tedy před sdělením obvinění pro skutky, z nichž stěžovatele Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby. Dále Vrchní soud v Olomouci označil poučení tohoto svědka o jeho právech a povinnostech za nepřezkoumatelné, a tedy následně provedenou rekognici za absolutně neúčinnou. Další závažnou vadu provedené rekognice spatřuje Vrchní soud v Olomouci v tom, svědek H. nebyl k popisu poznávaných osob vyslechnut. Všechny ostatní důkazy, které provedl Krajský soud v Brně, považuje Vrchní soud v Olomouci za správně provedené a dostačující pro závěr o vině stěžovatele.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž tvrdí porušení a y, které v podstatě spatřuje v tom, že soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy, přitom tyto nedostatky neodstranil ani soud odvolací a dále v nesprávném hodnocení provedených důkazů. Toto pak dokumentuje v ústavní stížnosti výčtem řady důkazů, které byly dle jeho názoru provedeny nepřesně nebo neměly být provedeny vůbec.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle y ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v § 125 tr.řádu a uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. Soud přesvědčivým způsobem vyložil, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných ( úst. ), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je dána jeho pravomoc pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu sd, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (d).

Obecné soudy se již vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, zejména pak soud odvolací, který s ohledem na závažné vady rekognice, provedené se svědkem H., k této nepřihlížel, nevzal ji za základ svého rozhodnutí, což mělo také za následek částečné zproštění obžaloby stěžovatele a změnu právní kvalifikace u některých útoků. Na ostatních důkazech Ústavní soud neshledal nic, co by bylo v rozporu s procesními a ústavními principy, v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění odvolacího soudu.

V postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nebylo shledáno nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.

Za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu