Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 251/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B.V., zastoupeného JUDr. K.Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2001, č.j. -105 a rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 21. 10. 1998, č.j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2001, v rámci odstranění vad doplněným nedatovaným návrhem doručeným dne 30. 5. 2001, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu Praha ze dne 8. 2. 2001, č.j. -105 a rozsudek Okresního soudu Nymburk ze dne 21. 10. 1998, č.j. -48, jimiž byl pravomocně zamítnut jeho návrh proti České republice, ministerstvu spravedlnosti, na zaplacení částky 1,355.000,- Kč, z titulu náhrady škody dle , jež mu měla vzniknout tím, že v roce 1992 nebyl zvolen v důsledku pomluv jeho osoby, konkrétně dopisu GP ČR ze dne 27. 6. 1990, adresovaného kanceláři ČNR, poslancem do ČNR za Konfederaci politických vězňů. Obecné soudy v napadených rozsudcích dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal jakýkoliv úřední postup státního orgánu, a z toho důvodu se dále již nezabývaly otázkou případné způsobené škody a její výší a otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním státu a způsobenou škodou.

Vlastním podáním ze dne 28. 5. 2001 pak stěžovatel požádal o náhradu nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem, což odůvodnil tvrzením, že byl politicky perzekuován, má trvale poškozený zdravotní stav, pečuje o svoji matku a nemá jiný zdroj příjmů.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), tím, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když zamítly jeho, v ústavní stížnosti blíže nespecifikované, návrhy na dokazování výslechem svědků a bagatelizovaly jím předložené důkazy. Dále namítl podjatost předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. I.S. a dalších členů senátu, o které se dověděl údajně až dne 31. 3. 2001 na základě telegramu předsedy Krajského soudu v Praze.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Nymburk, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Pokud jde o namítané neprovedení navrhovaných důkazů, ústavní stížnost v tomto směru neobsahuje jakékoliv konkrétní skutečnosti. Není pak úkolem Ústavního soudu takový nedostatek tvrzení napravovat jakousi vlastní analýzou vyžádaného spisu. Tvrzení o podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Praze či některého z jeho členů měl stěžovatel uplatnit v řízení před tímto soudem. Ústavní stížnost je tedy v podstatě pouhým nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z tohoto důvodu jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení y jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu též Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nerozhodoval o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Třeba navíc konstatovat, že je věcí každého střežit si svá práva, není-li toho schopen sám, pak s pomocí osoby práva znalé. Nezbývá tedy než konstatovat, že stěžovatel podal u obecných soudů žalobu značně svérázného obsahu a že tvrzení v ní uvedená, jakož i souvislosti mezi těmito tvrzeními a vzniklou "škodou", důkazně neunesl.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. 8. 2001