Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 193/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti Městské části Praha, zast. JUDr. PhDr. J. K., CSc., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 27.5.1998 č.j. -149, Městského soudu v Praze z 25.11.1999 čj. -235 a Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24.2.1999 č.j. -183 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 27.3.2000 k poštovní přepravě ústavní stížnost, ve které navrhl zrušení rozsudků Městského soudu v Praze z 25.11.1999 č.j. -235, který mu byl doručen 24.2.2000, Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24.2.1999 č.j. -183 a Nejvyššího soudu z 27.5. 1998 č.j. -149. Namítl, že mu dovolací soud upřel základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d tím, že mu nepřiznal aktivní legitimaci v tomto řízení. Rovněž uvedl, že dovolací soud založil své rozhodnutí na soudní judikatuře, tedy na precedentech a nikoli na právních předpisech. Navíc dovolací soud nezodpověděl otázky vymezené odvolacím soudem.

Z přiložených rozsudků Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15.1.1996 č.j. -59 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 27.9.1996 č.j. -124, který nabyl právní moci 5.11.1996, bylo v řízení o žalobě Městské části Praha 1 určeno, že dohoda o vydání věci - nemovitosti č.p. 238 se stavebním pozemkem č. kat. 465 v k.ú. M. ze dne 16. 12. 1991 uzavřená mezi Bytovým podnikem Prahy 1 a MUDr. J. P. a P. P. je neplatná.

Soudy obou stupňů rozhodly, že dohoda o vydání nemovitosti byla uzavřena v rozporu s restitučními předpisy ( , o mimosoudních rehabilitacích) neboť právní předchůdkyně MUDr. J. a P. P. se dědictví zahrnujícího předmětnou nemovitost vzdala za okolností, které nesvědčí o stavu tísně významné pro restituci [ restitučního zákona] , a také proto, že nemovitost byla přestavbami podstatně změněna a je spojena s jinými nemovitostmi ve vlastnictví žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalováni (MUDr. J. P. a P. P.) a Nejvyšší soud rozsudkem z 27.5.1998 č.j. -149 rozsudek Městského soudu v Praze z 27.9.1996 sp.zn. i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15.1.1996 č.j. -59 zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Konstatoval, že navrhovatel není aktivně legitimován k podání žaloby na určení [ ], neboť na něho nemovitost v rámci municipalizace podle zákona České národní rady č. , o přechodu některých věcí a majetku České republiky do vlastnictví obcí, nepřešla, protože na vydání nemovitosti byl již uplatněn restituční nárok. Vytkl odvolacímu soudu, že nezjistil, kdy byla výzva k vydání nemovitosti učiněna, tedy kdy byl restituční nárok uplatněn. V novém řízení, v němž byl vázán právními názory dovolacího soudu podle d , Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 24.2.1999 č.j. -183 návrh, aby soud určil, že dohoda o vydání věci - nemovitosti č.p. 238 se st. pozemkem č.kat 465 v k.ú. M. ze dne 16.12.1991 uzavřená mezi Bytovým podnikem Prahy 1 a MUDr. J. P. a P. P., je neplatná, zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem z 25.11. 1999 č.j. -235 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý rozsudek vycházel ze zjištění, že nárok na vydání nemovitosti byl uplatněn ještě před 24.5.1991, kdy nabyl účinnosti , a proto k přechodu nemovitosti na navrhovatele nedošlo. Navrhovatel není z toho důvodu aktivně legitimován k podání žaloby na určení týkající se uvedené nemovitosti a nemůže platnost dohody o jejím vydání uzavřené mezi žalovaným a třetím právním subjektem zpochybňovat. Navrhovatelovu argumentaci, že žalovaní nejsou právoplatnými oprávněnými osobami podle restitučního zákona a že se proto nemohla uplatnit výjimka ze zákonného přechodu nemovitosti ze státu na obec, soudy neuznaly.

Upření aktivní procesní legitimace nositeli subjektivního hmotného práva jistě představuje zásah do práva na soudní ochranu jako základního lidského práva zaručeného d. Určení, kdo je nositelem subjektivního hmotného práva však přísluší obecným soudům, v posledním stupni pak Nejvyššímu soudu. Ústavní soud může závěry obecných soudů revidovat jen tehdy, shledá-li rozpor se základními hmotnými právy, což se však v posuzované věci nestalo. Určení, zda nastala tato skutečnost, závisí na posouzení vztahu mezi , o mimosoudních rehabilitacích, a , o přechodu některých věcí a majetku České republiky do vlastnictví obcí. Je třeba mít na mysli rozdílný účel těchto předpisů. Cílem bylo zmírnění majetkových křivd vydáním značné části konfiskovaného nebo jinak zajištěného majetku osobám, jimž byl za komunistického režimu odňat, případně jejich právním nástupcům. Účelem byla především decentralizace správy veřejného majetku, jak o tom svědčí kritérium pro příslušnost obce k nabytí věcí uvedené v tohoto zákona. Na jeho základě mnohé obce jistě získaly majetek neodpovídající počtu obyvatel trvale zde žijících a jiné byly znevýhodněny. Přitom se přistupuje k restituci obcím v minulosti odňatého majetku ( tohoto zákona), neboť se předpokládá jejich dostatečná právní i sociální kontinuita. Tento krok se však řešeného případu nedotýká. Zákonodárce v uvedených zákonech stanovil zásadní přednost procesu restituce před procesem municipalizace státního majetku ( tohoto zákona), aniž by řešil situace, kdy se uplatněný nárok na restituci majetku posléze ukáže být neoprávněným, a upravoval další postup vedoucí k zákonem předpokládanému cíli. Zákonodárce rovněž určil, že na místě státu rozhodnou o vydání požadované věci příslušní pracovníci státních institucí a podniků (právnických osob), jež ji v dané chvíli spravují, a to uznáním nároku formou uzavření dohody o jejím vydání.

Obecné soudy provedly ve věci všechny potřebné důkazy, z nichž dovodily odpovídající právní závěry, že žalovaní jsou oprávněnými osobami, neboť nemovitost přešla do vlastnictví státu na základě odmítnutí dědictví právní předchůdkyní žalovaných učiněného v tísni a že nemovitost bylo možno vydat neboť není součástí sousední nemovitosti, která je ve vlastnictví navrhovatele. Dohoda o vydání nemovitosti uzavřená dne 16.12.1991 mezi osobou povinnou a osobami oprávněnými je tedy platná. Ústavní soud neshledal mezi provedenými důkazy a z nich vycházejícími právními závěry rozpor a rovněž nezjistil, že by obecné soudy v projednávané věci neaplikovaly adekvátní právní předpisy nebo že by tyto právní normy nesprávně interpretovaly. Vzhledem k tomu, že postupem soudů a jejich rozhodnutími nedošlo k porušení navrhovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle a násl. d ani jiných základních práv nebo svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y, senát Ústavního soudu jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 13. srpna 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu