Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 148/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 3. 2. 2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 3. 2. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. . Soud I. stupně uložil stěžovateli povinnost odstranit v provozní stavbě hotelu čp. 442 v P. ulici v K. závady na rozvodu teplé vody výměnou rozvodů teplé vody z materiálu MOSTEN 55292 za rozvody z materiálu HOSTALEN PN 16 nebo PP-R Random od hlavního přívodu teplé vody od boilerů v celém objektu od suterénu až do druhého poschodí a dále uložil stěžovateli odstranit netěsnosti a tím i zatékání vody u kanalizačního odpadu ze sprchy v druhém poschodí objektu. Okresní soud v Kolíně po provedeném dokazování dospěl ke svému závěru na základě znaleckého posudku Ing. B. Š., jmenovaného pro základní obory ekonomika a stavebnictví, ceny a odhady, podle kterého příčinou reklamovaných průsaků vody jsou trubky, ozn. homopolymer PP-1, nevhodně použité jako materiál pro rozvod teplé vody; použitý materiál značky MOSTEN 55292 měl být svařován zvláštním předepsaným způsobem a reklamované závady se daly včas odhalit tlakovou zkouškou potrubí na teplou vodu, o níž neexistuje zápis. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele odmítl všechny jeho důkazní návrhy s tím, že stěžovatelovo dovolávání se osvědčení státní zkušebny, které použitý materiál plně doporučuje, označil za pouhé závěry Ing. J. J. z uvedené zkušebny, a nikoli za závěr zkušebny samé a odmítl i stěžovatelův návrh na ověření na místě samém, které podle stěžovatele mělo prokázat, že trubky z dodaného materiálu jsou pro teplou vodu a tlak naprosto funkční a že zabudované potrubí nevykazuje nejmenší závady. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své argumenty z předchozího řízení, a podrobně popisuje technické detaily.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené d.

K obsahu ústavní stížnosti uvedl Krajský soud v Praze ve svém vyjádření, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, stejně tak se vyjádřil rovněž Okresní soud v Kolíně. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel podal v odvolacím řízení návrh na připuštění dovolání, kterému nebylo vyhověno. Stěžovatel přesto podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je svým usnesením sp. zn. , ze dne 26. 9. 2000, odmítl pro nepřípustnoust.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením d, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v a y a též Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal, a navíc další námitky, jež stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku d, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou y, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

K námitce nepřipuštění některých důkazních návrhů stěžovatele Ústavní soud ve stručnosti pouze uvádí, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vyloženo, proč tyto důkazní návrhy nebyly soudem přijaty a navrhované důkazy provedeny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v a odůvodňuje postup soudu předvídaný v věta druhá . Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 13. srpna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu