Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. společnosti J., spol. s r. o., a 2. družstva J., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. -153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 2. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. -153, a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatel č. 2 je společníkem stěžovatelky č. 1, když vklad byl tvořen z části i věcným vkladem - nemovitostmi evidovanými na listu vlastnictví pro kat. území T. a kat. území T.. Bez vědomí stěžovatele č. 2 - majoritního společníka, byl realizován prodej podniku J., spol. s. r. o. Podle společenské smlouvy J., spol. s r. o., a to podle čl. 11 odst. 1 rozhoduje valná hromada o všech zásadních otázkách společnosti. Přestože prodej podniku takovou zásadní otázkou je, jednatel J., spol. s. r o., ji nepředložil k projednání valné hromadě společnosti J., spol. s r. o. Takto byl ke dni 4. 9.1995 prodán prosperující podnik společnosti L., spol. s r. o., a to za cenu nedosahující ani 10 % z jeho tržní ceny. Stěžovatelům tak byly způsobeny vysoké škody. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 1999, č. j. , byl na majetek společnosti L., spol. s r. o., prohlášen konkurs. Stěžovatelé proto podali ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23. 6. 1999 podání, jehož obsahem je sdělení, že žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 1996, která je evidována pod sp. zn. , je zpochybňováno vlastnictví úpadce ke shora označeným nemovitostem s tím, že tyto věci nenáleží do konkursní podstaty. Dne 22. 12. 1999 stěžovatelé na Krajském soudu v Ústí nad Labem zjistili, že podání ze dne 23. 6. 1999, které bylo zasláno do spisu sp. zn. , bylo soudcem z tohoto spisu vyřazeno a označeno sp. zn. za mylný zápis a přidělena mu spisová značka , tzn. že podání bylo vyřazeno z incidenčních sporů a zařazeno mezi ostatní obchodní spory, které nemají vazbu na konkursní řízení. Do spisu, sp. zn. , byla proto podána námitka podjatosti proti soudci i proti správci konkursní podstaty a dne 23. 12. 1999 podána stížnost na postup soudu v této věci k rukám předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem. O námitce podjatosti soudce bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze napadeným usnesením ze dne 15. 5. 2000, č. j. -153, tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn. . Pokud se týká námitky podjatosti správce konkursní podstaty, o této nebylo dosud rozhodnuto a pokud se týká vyřízení stížnosti na postup soudu, nebyli o něm stěžovatelé dosud informováni.

Popsaný postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považují stěžovatelé za porušení práva na právní pomoc ve smyslu , práva na soudní ochranu podle d (dále jen "") a práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože soud činí vše proto, aby bylo zabráněno stěžovatelům v uplatnění jejich práva.

S ohledem na obsah podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 3. 2001 zcela odkázal na své napadené usnesení, v němž jsou uvedeny důvody vedoucí k jeho vydání a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 26. 3. 2001 k ústavní stížnosti uvedl, že k 1. 1. 2001 došlo ke změně rozvrhu práce a spis je přidělen JUDr. S., která také bude rozhodovat o padané vylučovací žalobě (). Správce konkursní podstaty nemůže do rozhodnutí sporu disponovat se spornými nemovitostmi, což znamená, že nemůže dojít k ohrožení práva stěžovatelky č. 1 na vydání nemovitostí. Ve věci je nařízeno jednání na 23. 5. 2001, při tomto jednání bude jako předběžná otázka řešena platnost či neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou č. 1 a úpadcem. Žádný ze spisů citovaných v ústavní stížnosti nebude rozhodovat JUDr. V., jehož podjatost byla namítána a nebyla shledána důvodnou. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo jednatelce stěžovatelky č. 1 předáno osobně až dne 31. 7. 2000. Toto nedopatření bylo zapříčiněno nepřesným referátem soudce. Krajský soud dále uvedl, že zákon o konkursu a vyrovnání nezná pojem "podjatost správce konkursní podstaty", a proto se otázkou podjatosti správce soud nezabýval. Pokud některý z účastníků navrhne odvolání správce z funkce, bude se soud tímto návrhem zabývat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. -153, byla podána ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (). Tímto rozhodnutím je v dané věci napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, které bylo stěžovatelce č. 1 osobně předáno dne 31. 7. 2000. Posledním dnem k podání ústavní stížnosti tak byl pátek dne 29. 9. 2000, přičemž stěžovatelé podali ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 30. 12. 2000. Je tedy zřejmé, že část ústavní stížnosti stěžovatelů, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2000, č. j. -153, nelze věcně projednat, neboť byla evidentně podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání.

Dále Ústavní soud posuzoval část ústavní stížnosti, směřující proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů, které v ústavní stížnosti bylo namítáno, však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Pokud stěžovatelé namítají porušení y, Ústavní soud konstatuje, že tento článeky stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby se obrátili se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jedná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem -v řízení před obecným soudem - musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. K porušení těchto zásad v souzené věci nedošlo.

V případě námitky stěžovatelů na porušení y, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, Ústavní soud konstatuje, že porušení tohoto práva nebylo v projednávané věci shledáno, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti ani konkrétně neuvádějí, v čem porušení tohoto práva spatřují.

Z uvedených důvodů byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnut, a to z části jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle ustanovení , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 8. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu