Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 353/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2001,

sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne

8. 6. 2001.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, kterými bylo rozhodováno o uložení povinnosti odpůrcům Ing. L. P. a MUDr. O. P. uzavřít dohodu o vydání domu a dalších nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy všech stupňů odepřely ochranu jeho právu v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva ve smyslu d.

Svůj názor odůvodňuje tím, že je nepochybné, že je oprávněnou osobou dle ustanovení o mimosoudních rehabilitacích, avšak problematickou je otázka, zda vedlejší účastníci (Ing. L. P. a MUDr. O. P.) jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení , když sporné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Porušení tehdy platných předpisů spatřuje v tom, že postup při převodu vlastnictví sporných nemovitostí do vlastnictví odpůrců byl v rozporu s příslušným ustanovením o prozatímní správě národního majetku, která ve svém ustanovení omezuje okruh nabyvatelů, a to výslovným zákazem převodu národního majetku z prozatímní správy do vlastnictví osob zde uvedených. Toto ustanovení dle stěžovatele bylo obcházeno praxí, kdy národní majetek z prozatímní správy byl převeden do trvalé správy státní organizace, již za účelem převodu občanovi, ale v režimu , o správě národního majetku, která sama takové eliminující ustanovení neobsahovala.

Ústavní soud byl v prvé řadě nucen opětovně konstatovat, že není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci především tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisu sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal u Okresního soudu Plzeň-město, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby byla odpůrcům uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání přesně určených nemovitostí s poukazem na restituční důvod, obsažený v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatele zamítl s tím, že v případě odpůrců nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo jakékoliv protiprávní zvýhodnění při zakoupení domu od státu, ani to, že by odpůrci nabyli nemovitosti v rozporu s platnými právními předpisy.

Krajský soud v Plzni odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Konstatoval, že odpůrci nabyli nemovitosti koupí od B. kupní smlouvou, když bytový podnik byl oprávněn s těmito nemovitostmi disponovat - převzal je do své správy od Národního výboru města Plzně v souladu s ustanovením B. je pak mohl převést do vlastnictví občanů. Z hlediska protiprávního zvýhodnění odpůrce při nabytí nemovitostí provedl soud prvního stupně řadu důkazů, z nichž zjistil spolehlivě běžný postup při výběru uchazečů o koupi domu z národního majetku. Uzavřel, že ze žádného ustanovení obou vyhlášek platných v době uskutečněného prodeje nelze dovodit, proč by omezení v mělo platit i pro budoucí prodej domu B. občanu podle vyhlášky o správě národního majetku č.

Odvolací soud připustil ve výroku proti svému rozsudku dovolání. V odůvodnění konstatoval, že otázku aplikace ustanovení vyhl. č. i na případy, kdy z prozatímní správy byly Národním výborem města Plzně převedeny nemovitosti do správy B. a ten pak tyto nemovitosti prodal odpůrcům podle vyhl. č. i na tento prodej, považuje odvolací soud za otázku zásadního významu.

Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl a své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v dané věci nebyla z výsledků řízení prokázána skutečnost, že by rozhodnutí Národního výboru města Plzně o převodu předmětných nemovitostí z prozatímní správy vykonávané tímto orgánem podle , do správy B., jako příslušné organizace tohoto národního výboru, bylo v rozhodující míře motivováno právě umožněním pozdějšího převodu nemovitostí na odpůrce (jako osoby jinak vyloučené z nabývání těchto věcí). Dodal, že uvedená rozhodující okolnost je ovšem skutečností, kterou je třeba i v příslušném restitučním sporu tvrdit ve smyslu ustanovení věty první a v dalším řízení rovněž prokázat postupem. Nejde totiž o skutečnost presumpovanou nebo notoricky známou ve smyslu ustanovení

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že všechny obecné soudy, rozhodující v dané věci, se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se přiklonil k výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud k otázce restitucí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích dodává, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívající v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Zůstává však skutečností, že nelze odčinit všechny následky, které v minulosti vznikly.

Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů byla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele. Námitka, že bylo porušeno jeho právo podle d a že byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva, není namístě, protože podle tohoto ustanovení je poskytována ochrana práva již existujícího a nikoliv práva jen tvrzeného, které je teprve předmětem soudního řízení.

Vzhledem k uvedenému je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu