Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 269/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele S. I. T., zastoupeného Mgr. L. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 3. 5. 2001.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze shora označený, kterým byl odsouzen pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona a pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona, § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu osmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou dále také rozsudek Vrchního soudu v Praze rovněž shora označený, kterým byl k odvolání městského státního zástupce v Praze částečně zrušen tento rozsudek ve výroku o vině obžalovaných a ve výroku o trestech obžalovaných a znovu rozhodnuto tak, že je vinen pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona, § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a uložen mu podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.

Stěžovatel má za to, že v řízení před oběma soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem ( d) a jeho rodičovská práva a ochrana rodiny ( , 3, 4 a 5 d), jakož i Úmluva o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.

Výše zmíněná porušení stěžovatel spatřuje v tom, že k uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky. V roce 1990 se oženil s občankou České republiky a tím získal trvalý pobyt, v roce 1993 se rozvedl. Tvrdí, že skutečnost, že v roce 1996 uvedl nepravdivý údaj o svém stavu, by nemohla přivodit nevystavení nového průkazu o trvalém pobytu. Uvedl, že od roku 1995 žije jako druh s občankou České republiky M. A., s níž má syna F. T.

Je toho názoru, že trest vyhoštění byl ukládán v rozporu s ustanovením

§ 57 odst. 3 tr. zákona, které neumožňuje uložení trestu vyhoštění v případě povoleného dlouhodobého pobytu pachatele, existence sociálního zázemí, a bylo by v rozporu se zájmem na spojování rodin.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. .

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, neboť stěžovatel se sice v r. 1990 oženil s občankou České republiky, ale zjevně šlo o sňatek, který měl sloužit výlučně k získání povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky, když toto manželství bylo krátce po uzavření sňatku rozvedeno. Sám stěžovatel do protokolu o výslechu obviněného ze dne 17. 8. 1999 uvedl jako trvalé bydliště adresu bydliště jeho bývalé manželky znovu provdané. Jako přechodné bydliště uvedl, že se zdržuje v K., přesnou adresu neví. Uvedl, že je zaměstnán ve firmě E. I., adresu zaměstnavatele opět nezná. Do žádosti o povolení k pobytu pro cizince ze dne 27. 2. 1996 uvedl nepravdivé údaje - že je ženatý a nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli.

Soud dále uvedl, že pokud se dovolává svého vztahu k M. A., s níž má syna F., pak je třeba vidět to, že v průběhu trestního řízení o ní věděl pouze to, že pochází z Krásné Lípy a neznal ani její data narození. Soud má za to, že stěžovatel nemá na území České republiky pracovní a sociální zázemí, nemá zde ani vážnější rodinné vazby a povolení k dlouhodobému pobytu bylo uděleno na základě nepravdivých údajů. Soud navíc poukazuje na mimořádnou společenskou závažnost trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil společně s dalšími odsouzenými a charakterizuje ho jako zbrojíře skupiny vyděračů pocházejících z území bývalého Sovětského svazu.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že námitky stěžovatele v podstatě nepřesahují rámec obhajoby uplatněné v proběhlém trestním řízení, kdy oba soudy situaci stěžovatele v tomto směru pečlivě vážily. Má za to, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 tr. zákona, neboť stěžovatel není občanem České republiky, ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka a naopak je osobou, která se živí nelegálně a vyvíjela na území našeho státu kriminální aktivity. Uložení tohoto trestu vyžaduje především bezpečnost lidí a majetku. Dovozuje, že dle ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona nelze uvedený trest uložit, jestliže má pachatel na území republiky povolen dlouhodobý pobyt a současně zde má pracovní a sociální zázemí a současně by uložení trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nenaplnění kterékoliv z těchto kumulativních podmínek pak vylučuje aplikaci citovaného zmírňovacího ustanovení. Uzavírá, že stěžovatel nesplňuje žádnou z podmínek k povolení trvalého pobytu na našem území ve smyslu ustanovení až hlavy čtvrté , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nemá zde pracovní zázemí, ani zázemí sociální, když se pohyboval výhradně ve společnosti svých krajanů, se kterými provozoval kriminální aktivity. S výhradou je mu možno přiznat toliko potenciální zázemí rodinné, které by mu mohlo být vytvořeno matkou jeho dítěte.

Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel při výslechu dne 17. 8. 1999 (č. l. 104) do protokolu uvedl jako trvalé bydliště P., jako přechodné bydliště K., bližší přesně neví, a jako zaměstnavatele E. I. s. r. o., blíže rovněž neví, u kolonky děti uvedl syn F. Do protokolu o výslechu před soudcem dne 19. 8. 1999 (č. l. 111) uvedl, že v místě svého trvalého bydliště se nezdržuje a od začátku roku bydlí u své družky M. O., roz. O., v K.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d.

Podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Podle ustanovení § 57 odst. l tr. zákona může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.

Podle ustanovení § 57 odst. 2 tr. zákona s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Podle ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Stěžovatel tvrdí, že uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 tr. zákona. Ústavní soud je toho názoru, že při ukládání trestu je třeba vycházet z obecných hledisek stanovených pro ukládání trestu v § 31 odst. 1 tr. zákona - tedy soud musí přihlížet k individuálním charakteristickým zvláštnostem konkrétního trestného činu i osoby pachatele a nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmy společnosti na ochraně života a zdraví všech fyzických subjektů, zdržujících se na jeho území, která je zárukou spravedlnosti a účelnosti uloženého trestu a osobními poměry pachatele.

V daném případě obecné soudy vycházely z osobních, pracovních, rodinných a sociálních vazeb stěžovatele k území České republiky a nezjistily, že by byly splněny podmínky, jak je má na mysli ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona. Naopak zjistily, že jsou dány předpoklady pro uložení trestu vyhoštění dle ustanovení odstavce 1 a 2 § 57 tr. zákona.

Pokud se týká tvrzeného porušení d, pak je nutno konstatovat, že tento článek dává právo vyhostit cizince jen v případech stanovených zákonem, což se ve stěžovatelově případě stalo.

K poukazu stěžovatele na porušení jeho rodičovských práv ve smyslu ustanovení d a Úmluvy o právech dítěte, je třeba připomenout, že stěžovatel se odvolává na porušení svých rodičovských práv v pozici, kterou musel v důsledku svého protiprávního jednání předpokládat.

Za daného stavu Ústavní soud uzavírá, že zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně, jejich respektováním obecné soudy nemohly porušit tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu