Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 61/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti ing. V. Ž., zast. JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1999 č.j. -45 za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Českého úřadu bezpečnosti práce jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1999 č.j. -45, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce z 25.8.1998 zn. 1405/1./30/98/14.3. Namítl, že soud napadeným rozsudkem potvrdil nezákonný postup a rozhodnutí orgánů bezpečnosti práce. Tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodněních nejsou popsány skutky, za něž byla navrhovateli uložena pokuta. Soud akceptoval postup správních orgánů, které vycházely ze závěrů znaleckých posudků, jejichž vypracování správní orgán prvního stupně nezadal, zatímco ke znaleckému posudku vypracovanému na navrhovatelovu objednávku odmítly přihlédnout. Dále se soud nevypořádal s námitkami odborného rázu, které navrhovatel proti závěrům orgánů bezpečnosti práce uplatnil. Za nezákonná navrhovatel také označil pojetí správněprávní odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní, a to mimo jiné s ohledem na souběžně vedené trestní stíhání pro tentýž skutek. Navrhovatel uvedl, že soud svým rozhodnutím potvrdil nezákonné uplatnění státní moci a ukládání povinností bez zákonné opory ( a d), čímž podle jeho přesvědčení došlo k odepření soudní ochrany proti rozhodnutím orgánů veřejné správy podle d.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních předpokladů návrhu a zjistil, že ústavní stížnost zákonné požadavky splňuje, neboť navrhovatel je zastoupen advokátem na základě speciální plné moci vylučující substituci a návrh byl podán v předepsané lhůtě po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Potom Ústavní soud doručil návrh účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení, vyzval je k vyjádření a požádal o zapůjčení soudního a správních spisů.

Městský soud v Praze zaujal stanovisko, že ústavní stížnost není důvodná. Uvedl, že podle předpisů o bezpečnosti práce není nutný popis skutkového stavu ve výroku rozhodnutí. Sdělil, že odpovědnost za porušení správních předpisů o bezpečnosti práce je objektivní, takže jakékoliv úvahy o neprokázání zavinění jsou bezpředmětné. Poukázal na to, že v odůvodnění svého rozsudku se se všemi námitkami žalobce dostatečně vypořádal.

Český úřad bezpečnosti práce odkázal plně na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i na odůvodnění svého rozhodnutí. Připomněl mimořádný rozsah havárie a její tragické důsledky. Uvedl, že stavební rekonstrukce, kterou organizoval navrhovatel, se prováděla v mimořádných podmínkách, na něž nebyl vzat dostatečný zřetel. Zpracovaná projektová dokumentace nebyla úplná, chyběl stanovený technologický postup a docházelo ke stavebním zásahům v rozporu s projektovou dokumentací. Vyslovil přesvědčení, že lépe zpracované podlahy pro rekonstrukci mohly havárii zabránit a vytkl navrhovateli, že jako osoba kvalifikovaná nedodržoval své povinnosti. Namítl, že znalecký posudek, který objednal navrhovatel, je účelový, neodpovídá požadavkům a nepřípustně řeší právní otázky.

Z návrhu na zahájení řízení s přílohami, podaných vyjádření a soudního a správních spisů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce

pro JmK v Brně ze 4.3.1998 č.j. 59/V/9.21/98/14.3 byla navrhovateli jako podnikající fyzické osobě uložena podle , o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů, za porušení a 3, a 2, a 11, a a 3 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. , o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, pokuta ve výši 450 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal odvolání, které Český úřad bezpečnosti práce rozhodnutím z 25.8.1998 zn. 1405/1.30/98/14.3 podle , ve znění pozdějších předpisů, a podle a 2 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Navrhovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí správního orgánu druhého stupně potom Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze 14.10.1999 č.j. -45, který nabyl právní moci 6.12.1999.

Podnětem k vyšetřování, jež vedlo ke správnímu postihu navrhovatele státním dozorem nad bezpečností práce, bylo zřícení části budovy v Brně, Náměstí Svobody 20, v níž navrhovatel prováděl prostřednictvím subdodavatelů rekonstrukční práce na objednávku majitele nemovitosti. K neštěstí došlo 22.10.1997. Havárie spočívající ve zřícení starých stropů a nově budované stropní konstrukce zapříčiněném zborcením přetížených pilířů, které byly oslabeny částečně již dříve a v částečné souvislosti s rekonstrukcí, způsobila smrt pěti dělníků a zranění a pracovní úrazy, z nichž sedm bylo těžkých, dalších dvanácti pracovníků. Správní orgán prvního stupně uložil navrhovateli pokutu za osazení pilířů v rozporu s projektovou dokumentací, nařízení demoličních prací bez stanovení postupu, nevedení dokumentace o průběhu a organizaci stavby a neexistenci rozdělení povinností při zajišťování bezpečnosti práce v písemných smlouvách se subdodavateli.

Při posuzování této věci Ústavní soud neshledal důvodnou navrhovatelovu námitku, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o uložení sankce nepopsal podrobně chování, která představují porušení právní povinnosti. Tento orgán v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně vylíčil nezákonná jednání a opomenutí, kterých se navrhovatel dopustil. Soud pověřený výkonem správního soudnictví nemohl v tomto směru shledat pochybení, které by mělo ústavní rozměr. Takovou chybu Ústavní soud nespatřuje ani v přístupu ke znaleckému posudku vypracovanému na navrhovatelovu objednávku. V českém správním procesu se jako znalecký posudek může hodnotit, jak správně konstatovaly odvolací správní orgán i soud, jen takový posudek, který vyžádal sám orgán, který ve věci rozhoduje ( ).

Posudek objednaný účastníkem řízení může být přijat a hodnocen jen jako listinný důkaz. Navrhovatelem předložený znalecký posudek však obsahuje řadu závěrů, jež znalci nepřísluší, zejména právní hodnocení případu.

Ústavní soud má dokonce za to, že znalec vypracováním znaleckého posudku porušil povinnosti, jež mu ukládá zákon o znalcích a tlumočnících.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány a posléze soud nevěnovaly pozornost navrhovatelovým tvrzením, že jejich závěry nejsou podloženy odbornou, tj. stavebně inženýrskou a fyzikální argumentací.

Většina pochybení, která správní orgány uloženou pokutou trestají, mají původ v tom, že navrhovatel nevedl dokumentaci, kterou mu zákon předepisuje, a že písemně nezpracoval zabezpečení úkolů k ochraně bezpečnosti práce ve smlouvách se subdodavateli.

Konečně Ústavní soud nesouhlasí s navrhovatelovou argumentací proti pojetí uvedené právní odpovědnosti jako odpovědnosti objektivní. Odpovědnost za porušení většiny správněprávních předpisů je nepochybně objektivní. Správní orgány při ukládání postihu za jejich porušení dokonce nemusí podrobně zkoumat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a případně vzniklou škodou, pokud k ní uvedeným protiprávním jednáním došlo. Sankci lze uložit i tehdy, ukáže-li se, že zjištěný nedostatek není příčinou události, která zavdala podnět k vyšetřování. Dokázání přímé souvislosti mezi protiprávním chováním a škodou není nezbytnou podmínkou uložení sankce. Při rozhodování o její výši má správní orgán poměrně vysokou míru volnosti. Na tom nic nemění ani skutečnost, že trestní postih naopak vždy musí vycházet ze zjištění úmyslu nebo nedbalosti. Trestní represe je poslední nástroj ochrany práva (§ 1 trestního zákona), který působí podpůrně ve vztahu k postihům správněprávním nebo soukromoprávním. Správní orgány ani soud v posuzovaném případě proto nepochybily, odmítly-li vyčkávat na závěry orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se ostatně domnívá, že navrhovatelovo porušení právní povinnosti lze s ohledem na okolnosti případu označit za chování, které přinejmenším vykazuje znaky nevědomé nedbalosti. Navrhovatel vzhledem ke své kvalifikaci (vysokoškolské vzdělání, živnostenské oprávnění k činnosti ve stavebnictví) mohl a měl vědět, že má při řízení a provádění stavební rekonstrukce povinnosti v oblasti bezpečnosti práce. Pokud se však správní orgány a soud otázkou zavinění nezabývaly s ohledem na to, co bylo řečeno o charakteru odpovědnosti za uvedená porušení právních povinností, nelze v tom spatřovat pochybení.

Správní orgány zabývající se bezpečností práce a soud pověřený výkonem správního soudnictví se se všemi navrhovatelovými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti vypořádaly dostatečně už ve svých rozhodnutích a žádá-li navrhovatel celkový přezkum správního a soudního řízení a rozhodnutí v nich vydaných, je jeho návrh v tomto případě zjevně neopodstatněný, neboť k uvedené revizi rozhodnutí orgánů státní moci Ústavní soud přistupuje jedině tehdy, vyjde-li najevo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a to se v projednávané věci nestalo.

Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebylo porušeno navrhovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené d nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Z uvedených důvodů senát jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle a , o Ústavním soudu, ve znění

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu