Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 338/99

U s n e s e n í

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti U. a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 28. 6. 1999 domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. .

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala zaplacení Kč 65.000,- s přísl. po vedlejším účastníkovi řízení J. S. z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. , a Městský soud v Praze jako soud odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. potvrdil. Stěžovatelka vytýká soudům obou stupňů porušení procesních předpisů zejména v tom, že neprovedly všechny důkazy, které stěžovatelka navrhla a dále že provedené důkazy nesprávně hodnotily. Odvolací soud se pak podle stěžovatelky nevypořádal s většinou námitek obsažených v odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatelky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, a to ve smyslu ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve smyslu d (dále jen y) a ve smyslu č. 90 a y ČR. Současně stěžovatelka odkázala na několik nálezů Ústavního soudu, ve kterých byla řešena otázka naložení s důkazy a důkazními návrhy a neprovedení navržených důkazů.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Obvodního soud pro Prahu 5 sp. zn. .

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že řádné odstoupení od smlouvy o dílo považoval za základní podmínku případné úspěšnosti stěžovatelky.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 1999 odkázal na znění svého rozsudku s tím, že ponechává posouzení otázky porušení procesních a ústavních práv stěžovatelky na uvážení Ústavního soudu.

Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2001 navrhl zamítnutí návrhu stěžovatelky s tím, že argumentace, na které stěžovatelka staví své závěry, je účelová a subjektivní a výklad příslušných právních ustanovení příliš úzký.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci a porušením procesních předpisů obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z a y ČR a y Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení Kč 65.000,- s přísl. věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že z odůvodnění napadených rozsudků nelze zjistit, jaké skutečnosti vedly obecné soudy ke způsobu naložení s důkazy a důkazními návrhy. Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí tvrzené skutečnosti. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny u ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle y ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 8. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu