Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 249/01

Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E.K., zastoupeného JUDr. J.A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, čj. 5 To 98 / 2001, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, čj. , za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 4. 2000, sp. zn. , byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a),b),c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , tak, že napadené usnesení Okresního soudu v Kroměříži zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Své rozhodnutí Krajský soud v Brně odůvodnil tak, že nebyly dány žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že se stěžovatel bude skrývat nebo že uteče nebo že by měl v úmyslu ovlivňovat svědky či spoluobviněné. Naproti tomu vzhledem k tomu, že stěžovatel se měl dopustit trestné činnosti v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost, kterou měl spáchat opakovaně a více útoky, jsou dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že pokud by byl propuštěn na svobodu, pokračoval by v páchání násilné trestné činnosti, a je tedy dán důvod vazby podle § ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatel podal opakovaně žádost o propuštění z vazby na svobodu, která mu byla naposled zamítnuta usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. . Proti tomuto usnesení podal stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , tak že stížnost zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že nadále trvá důvod vazby dle § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel se stejného trestného činu měl dopustit opakovaně, s časovým odstupem necelých tří měsíců. Dále byl také již v roce 1988 odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Českých Budějovicích k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin znásilnění. Co se týče dalších námitek stěžovatele, Krajský soud v Brně vyslovil, že mu v dané fázi trestního řízení nepřísluší hodnocení důkazů.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. , a Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , s tím, že byla porušena jeho práva zaručená , d (dále jen) a Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva).

Stěžovatel především tvrdí, že bylo několikrát porušeno jeho základní právo od samotného počátku trestního řízení, a není jiná možnost, než se obrátit na Ústavní soud. Soud I. stupně se dostatečně nevypořádal se zjištěním skutkového stavu věci a důkazy provedené v přípravném řízení vzal za bernou minci při rozhodování o propuštění z vazby na svobodu. Obecný soud vykročil z principu bezvýhradného respektování procesních předpisů a při hodnocení důkazů řadu z nich opomenul. Z dosavadního řízení vyplývá, že se nemohl dopustit trestného činu, který je mu kladen za vinu. Obava soudů, že bude pokračovat v trestné činnosti je ryze účelová. Mezery v argumentaci soudu I. stupně, který ve svém rozhodnutí, podle stěžovatele, nevyjádřil konkrétní obavy, že v případě jeho propuštění bude v trestné činnosti pokračovat, se pak pokusil vyplnit odvolací soud, který za konkrétní skutečnosti této obavě svědčící považuje způsob, jakým měly být trestné činy spáchány, stěžovatelovo dřívější odsouzení z roku 1988 a trestní stíhání proti němu vedené u Okresního soudu v Prostějově. Zde stěžovatel argumentuje tím, že ze způsobu, jakým měly být skutky spáchány, nijak nevyplývá, kdo trestnou činnost spáchal, argumentace odsouzením z roku 1988 se mu s ohledem na dobu, která od odsouzení uplynula, jeví jako ryze účelová a nepodstatná, a konečně ke třetímu důvodu uvádí, že v případě jeho stíhání u Okresního soudu v Prostějově byl propuštěn z vazby na svobodu a že i příslušný soudce své rozhodnutí nepochybně dobře zvážil. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se opakovaně snažil dosáhnout svých práv, ve svých žádostech o propuštění poukazoval na nález Ústavního soudu, ale jeho žádost byla vždy zamítnuta. Snažil se i o nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby, avšak bezvýsledně. Stěžovatel také poukazuje na průtahy v řízení s tím, že je věcí státu, jak si zorganizuje soudnictví, takže argument o obecné přetíženosti soudů neobstojí a tím, že dochází k průtahům v řízení, ztrácí některé důkazy obhajoby na svém významu a účinnosti. Dále ve své ústavní stížnosti zpochybňuje, z důvodů podrobně rozvedených, zákonnost usnesení o jeho vzetí do vazby (toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo) a dále s podrobným zdůvodněním tvrdí, že některé z prováděných důkazů, které označuje, nebyly získány a prováděny legálním způsobem, a v této souvislosti žádá Ústavní soud, aby přezkumem spisového materiálu vyjasnil zákonnost a legálnost jím zmiňovaných úkonů. Závěrem pak navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , ve spojením s usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. .

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně tak, že v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o podané ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především uvádí k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel zpochybňuje legálnost postupu vyšetřovatele v přípravném řízení a provádění některých důkazů, že dohled nad zákonností v této fázi trestního řízení přísluší státnímu zástupci, přitom z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel využil možnosti, kterou mu v tomto směru dává ustanovení § 167 trestního řádu. K legálnosti jím označených důkazů je pak třeba v podstatě shodně s odvolacím soudem uvést, že procesní použitelnost důkazů a jejich hodnocení musí především provést příslušný obecný soud při rozhodování ve věci samé. Doba trvání vazby či případné průtahy pak musí být zvažovány při rozhodování o prodloužení délky trvání vazby.

Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, domáhajícím se zrušení usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, se tak mohl zabýval pouze ústavností těchto rozhodnutí. K problematice omezení osobní svobody vazbou se již dříve ve své judikatuře vyjadřoval, když uvedl, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku - pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu proto nejsou ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jím podložených) plynoucích ze zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě a jejím trvání podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo, jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku České republiky.

V případě stěžovatele však Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, neboť obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč stěžovateli nevyhověly v žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Skutečnost, že se v minulosti dopustil stejné trestné činnosti a že i v současné době je opět pro obdobnou trestnou činnost stíhán, jsou zcela konkrétními skutečnostmi pro vzetí do vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a tedy i pro zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu (viz. např. usnesení Ústavního soudu

).

Neobstojí také argumenty stěžovatele, že soudy nedostatečně hodnotily důkazy (čímž se stěžovatel zabývá v převážné části ústavní stížnosti), když v daném stadiu řízení soudy provádějí hodnocení důkazů ve spise obsažených toliko v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vazbě, kteréžto rozhodnutí není rozhodnutím o otázce viny, což obecné soudy v posuzovaném případě učinily.

Ústavní soud tak neshledal v napadených rozhodnutích nic, co by bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení , , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu