Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 203/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. B., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1997, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svým návrhem napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně i instančně mu předcházející rozsudek, rovněž v záhlaví uvedený, Městského soudu v Brně o vydání věci, resp. ve věci plnění kupní smlouvy. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Brně byl Ústavním soudem zrušen.

Po zjištění, že ve věci bylo podáno také dovolání, Ústavní soud vyčkal do rozhodnutí o dovolání. Dne 18. 5. 2001 pak obdržel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, kterým bylo dovolání odmítnuto. Se znalostí těchto skutečností se Ústavní soud zabýval předloženou ústavní stížností.

Ústavní soud nejprve shledal, že vzhledem ke skutečnosti, že dovolání podané stěžovatelkou bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Ve věci Ústavní soud nejprve konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR).

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je námitka - v zásadě, však bez ústavněprávní argumentace - již opakovaná v průběhu předchozího soudního řízení, totiž že jde o řízení o vydání věci, kterou stěžovatelka nemá, a proto není v tomto řízení pasivně legitimována, resp. nemá důkazní povinnost, a tudíž postupem soudu dochází k porušení výše uvedených ústavně garantovaných práv.

Názor, resp. námitka stěžovatelky je mylná. Obecné soudy na žádném stupni v řízení netvrdily, že jde o řízení o vydání věci, ale o řízení ve věci plnění kupní smlouvy. A pokud jde o důkazní povinnost, jak soud odvolací, tak i soud dovolací - přestože dovolání odmítl - tuto otázku, resp. postup řádně odůvodnily (srov. zejména str. 4 usnesení Nejvyššího soudu ČR). Vysvětlily pak především, že pokud jde o uzavření kupní smlouvy, důkazní břemeno leželo na žalobcích; žalovaná však měla důkazní povinnost, pokud jde o určité tvrzené skutečnosti, které nastaly po uzavření smlouvy.

Ústavní soud proto neshledal v postupu soudů porušení d (zásada rovnosti) ani jiné porušení tzv. práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. a násl.d.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu