Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 358/01

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. T.U., proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 10. 2000, čj. -189, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2001, čj. -208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů týkajícím se nákladů řízení stěžovatel dovozuje, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y ČR a d. Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů při určování výše náhrady nákladů řízení vycházely z kupní ceny uvedené v uzavírané smlouvě mezi manžely K., a nezletilým E.U. a nevzaly vůbec v úvahu, že stěžovatel účastníkem uzavírané smlouvy vůbec nebyl. Předmětem sporu byl tedy právní úkon jako takový, což je věc penězi neocenitelná, a nadto petit žaloby směřoval na určení neplatnosti právního úkonu, zatímco hodnota nemovitosti podstatou sporu nebyla.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně Ústavní soud zjistil, že žalobou došlou tomuto soudu dne 30. 8. 1995 domáhal se stěžovatel určení neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy z 8. 7. 1994. Již citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byla však žaloba zamítnuta, přičemž stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit třetímu žalovanému na nákladech řízení částku 36 330,-- Kč, zatímco čtvrtému žalovanému částku 32 700,-- Kč. V odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení uvedl tento soud, že v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy je předmětem věc ocenitelná penězi, v konkrétním případě kupní cena dle smlouvy z 8. 7. 1994.. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výroku o nákladech řízení rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými nezletilým E.U. a J.U. potvrdil. Pokud jde o určení tarifní hodnoty, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvého stupně, že v tomto případě jde o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc penězi ocenitelná, když její cena je dána kupní cenou v době prodeje. Na tomto závěru, který zcela jednoznačně vyplývá z dikce ustanovení ve vztahu k ustanovení , nemůže nic změnit ani argument stěžovatele, že sám nebyl účastníkem napadeného právního úkonu, neboť tarifní hodnota se vztahuje k věci, která je předmětem právního úkonu, nikoli k osobě, která je jeho účastníkem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) rozhoduje, pokud jde o ústavní stížnosti, o těch případech, došlo-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod ( písm. d) y ČR). O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde, neboť ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení, tedy nikoli proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti výroku obecných soudů, kde ve smyslu ustanovení nepřipadá v úvahu ani dovolání (viz rozhodnutí č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, též Komentář k , 5. vydání, str. 987). Tato posléze uváděná skutečnost přirozeně neimplikuje nevyhnutelně i fakt nepřípustnosti ústavní stížnosti, jež by však byla podmíněna pouze extrémním vybočením soudu při výkladu zákona. Tak se však v projednávané věci nestalo, neboť obecné soudy výrok o nákladech řízení odůvodnily způsobem, který s uvedenou extrémností nemá nic společného.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. července 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu