Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38210.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 332/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Antonína Procházky ve věci stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 53/2001 , a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 2 T 372/99 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, kterým byl odsouzen pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, a dále se domáhá zrušení rovněž shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl rozsudek okresního soudu zrušen a nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným stejnými trestnými činy a odsouzen ke stejnému trestu jako u soudu okresního.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími okresního i krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 , čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, když učiněné právní závěry soudů obou stupňů o jeho vině jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a je třeba jejich rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu zrušit.
Stěžovatel má za to, že byl uznán vinným trestným činem za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů, nebyl zjištěn skutkový stav nezbytný pro závěry soudu o jeho vině a zjištěné pochybnosti byly vyloženy v jeho neprospěch. Tím, že nebylo přihlédnuto k jeho námitkám obsaženým v obhajobě, mohlo dojít i k porušení rovnosti procesních stran.
Dále zpochybňuje svědecké výpovědi a domnívá se, že jeho obhajoba byla podpořena i před soudem slyšeným znalcem.
Uzavírá, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem zranění poškozeného a jeho jednáním v nutné obraně, kdy se po celou dobu konfliktu pouze bránil napadení poškozeného a jednal plně v mezích nutné obrany.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 2 T 372/99 , zjistil, že v předmětné věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, na základě něhož obecné soudy rozhodovaly, neboť v dané věci Okresní soud v Jihlavě rozhodl odsuzujícím rozsudkem poprvé dne 14. 1. 2000, ale na základě odvolání obžalovaného rozhodoval Krajský soud v Brně, který napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby při novém projednání věci vyslechl řadu svědků, kteří dosud nebyli slyšeni, ošetřujícího lékaře poškozeného ke zjištění, zda zranění omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života a po jakou dobu a opakovaně vyslechl poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy vyčerpávajícím způsobem zjistily skutkový stav věci, jak plyne z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 53/2001 . Bylo zjištěno, že obžalovaný v přítomnosti policistů poškozeného napadl nejméně úderem pěsti a kopáním, přičemž následek tohoto jednání - fraktura nosních kůstek - i jeho vznik, byl jednoznačně prokázán lékařskou zprávou a potvrzen výpovědí ošetřujícího lékaře.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu, když při konečném zhodnocení důkazního materiálu vyložily své vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti a pečlivě uvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, a tomu, že při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že by v daném případě byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění z nich nevyplývaly. Naopak byl nucen opětovně konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže být další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústav y ČR).
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňovaly všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ze shora uvedených důvodů musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu