Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 233/99

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelů 1) P. S., a 2) F.T., zastoupených JUDr. R. V., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 1999, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé se ústavní stížností, podanou dne 10. května 1999, domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 1999, sp. zn. . Uvedli, že u Okresního soudu v Karviné uplatnili práva k označeným nemovitostem, o nichž zjistili, že si je Československý stát v roce 1977 přivlastnil, když je prohlásil ve smyslu § 453 odst. 2 občanského zákona za věci opuštěné. Poněvadž soud I. stupně jejich žalobě nevyhověl, odvolali se k soudu II. stupně, který však zamítavé výroky a rozhodnutí o nákladech řízení potvrdil. Podle jejich přesvědčení soud napadeným rozsudkem porušil práva, zaručená a , 3 d, když nevzal zřetel na jejich práva vlastnická, na dohodu, uzavřenou mezi vládami ČSSR a USA v roce 1982, na Úmluvu o naturalizaci z roku 1928, uzavřenou mezi Československem a USA, jakož i na skutečnosti, svědčící i občanství druhého žalobce. Žádosti na připuštění dovolání vyhověno nebylo, to však stěžovatelé k Nejvyššímu soudu ČR podali.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y [ , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 3. března 1999 přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a jeho výrok, jímž byl zamítnut návrh na určení spoluvlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem, a také návrh, aby byli žalovaní zavázáni uzavřít dohodu s druhým žalobcem o vydání jejich poloviny, jakož i výrok o nákladech řízení, potvrdil. Jak je zřejmé z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. -160, dovolání žalobců, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo, pokud jde o potvrzení rozsudku soudu I. stupně - o zamítnutí žaloby na určení, odmítnuto, v další části pak zamítnuto. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn.

a napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání byla usnesením ze dne 2. května 2001 odmítnuta. Z obsahu sdělení zástupkyně stěžovatelů ze dne 9. ledna 2001 je nepochybné, že navrhovatelé na obsahu stížnosti tak, jak ji podali dne 3. března 1999, setrvávají a že proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

30. listopadu 2000, podali rovněž ústavní stížnost.

S ohledem na výše uvedená zjištění nutno konstatovat, že návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - zamítající návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít s druhým žalobcem dohodu o vydání části předmětných nemovitostí, je návrhem nepřípustným, když takto označené rozhodnutí bylo přezkoumáno v dovolacím řízení Nejvyšším soudem ČR, a v tomto rozsahu zamítnuté dovolání bylo Ústavním soudem dne 2. května 2001, pod

sp. zn.

, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o návrh, napadající rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil výrok soudu I. stupně, zamítající návrh na určení vlastnictví žalobců k označeným nemovitostem, z obsahu stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se tento soud s odvolacími námitkami stěžovatelů vypořádal a ve vyčerpávajícím odůvodnění vysvětlil, proč žaloba na určení vlastnictví, podaná dle , nebyla shledána důvodnou. Pokud jde o poukazy žalobců na mezinárodní smlouvy, pak lze odkázat i na obsáhlé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci. Z uvedených důvodů byl tento návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto dle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 3. července 2001