Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 242/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelů I. P. a V. P., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 24. 4. 2001.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že se cítí být zásadním způsobem poškozeni citovanými soudními rozhodnutími, protože jsou přesvědčeni o tom, že došlo k vážným pochybením soudů, což mělo za následek porušení práv zaručených u ČR a d. Citovaná soudní rozhodnutí považují za neobjektivní, protože se soudy ztotožnily především s tvrzením odpůrce, tj. S., aniž pro to byly objektivní důvody. V řízení před obecnými soudy nebyl zjištěn náležitě skutkový stav a v důsledku toho došlo také k chybnému právnímu závěru a za zásadní pochybení považují aplikaci zákonného opatření Předsednictva FS ČSR, neboť pro jeho užití nebyl v jejich případě jakýkoliv podklad. Tato pochybení pak blíže rozvádějí.

Konkrétně pak poukazují na porušení č. 90 y ČR a d, podle něhož každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Poukazují i na porušení principu rovnosti stran před zákonem, neboť jsou přesvědčeni, že došlo k nedůvodnému zvýhodnění jednoho z účastníků sporu, a to S. Proto navrhují, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, který ve svém písemném vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatelů jsou uvedeny výhrady, které v podstatě stěžovatelé uvedli již v řízení před Vrchním soudem v Praze i v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu. S výhradami stěžovatelů se jak Vrchní soud v Praze tak i Nejvyšší soud ČR zabývaly a v podrobnostech je odkázáno na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která jsou předmětem projednávané ústavní stížnosti, zjistil následující skutečnosti.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1999, čj.

- 60, byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení povinnosti žalovaného, S., uzavřít s nimi dohodu o převodu vlastnictví družstevního bytu velikosti 1 + 3 s přísl. 1. kategorie v Trutnově, a uložit žalovanému náhradu nákladů soudního řízení. V odůvodnění se uvádí, že bylo postupováno podle ustanovení , o vlastnictví k bytům, podle něhož lze byt ve vlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, převést jen tomuto členu družstva, o ustanovení , o soudní rehabilitaci a v návaznosti na ně o , o mimosoudních rehabilitacích, který neobsahuje ustanovení, jež by umožnila uplatnění nároku propadlého družstevního podílu a zejména obnovila původní nájemní vztahy.

Krajský soud tak dospěl k závěru, že nebylo prokázáno oprávnění stěžovatelů jako nájemců bytu ve smyslu ustanovení , k uzavření smlouvy o převodu bytu a že nájemní právo stěžovatelů spjaté se členským podílem zaniklo trestním rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. , a nebylo obnoveno.

Na podkladě odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který svým rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, čj. - 83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň rozhodl, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.

Z odůvodnění rozsudku je patrno, že odvolací soud uznal skutková zjištění soudu prvního stupně úplnými a správnými a ztotožnil se i s jeho právními závěry, upřesnil pouze jejich právní posouzení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou dosud členy žalovaného družstva, nejsou však nájemci předmětného bytu, avšak ne proto, že jejich právo zaniklo v důsledku jejich odsouzení k propadnutí majetku rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 1. 1971, sp. zn. (jak uvádí soud prvního stupně), ale z toho důvodu, že jejich právo osobního užívání bytu zaniklo na základě zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. , ke dni jeho účinnosti, tj. dnem 11. 3. 1970, kdy se stěžovatelé již zdržovali bez povolení v cizině. Odvolací soud je toho názoru, že žalované družstvo mohlo, v souladu s tehdy platným právem, s takto uvolněným bytem disponovat ve prospěch jiných členů družstva. Je i toho názoru, že na daný případ nedopadá ani o mimosoudních rehabilitacích.

Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud pro zásadní význam otázky, zda se zrušením odsuzujícího rozsudku o propadnutí majetku stěžovatelů obnovilo jejich nájemní právo k bytu, o který je spor, a zda byl žalovaný oprávněn s bytem stěžovatelů nakládat ve prospěch třetích osob před tím, než propadl členský podíl stěžovatelů ve prospěch státu.

Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , podle ustanovení , neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné

Dovolací soud se při posuzování první otázky ztotožnil se závěry soudů obou stupňů ohledně toho, že na posuzovaný případ nedopadá Poukázal na to, že stěžovatelé měli v době, kdy byt užívali, právo osobního užívání k tomuto bytu, nikoliv právo osobního vlastnictví, přičemž vztahy osobního užívání, resp. vztahy nájemními, se citovaný zákon vůbec nezabýval, neboť umožňuje nápravu pouze některých křivd. Dovozuje, že pokud by tento zákon řešil i otázky obnovení nájemních vztahů, vedlo by to nepochybně v řadě případů ke vzniku nových křivd, neboť takovéto restituce by se vždy týkaly fyzických osob jako nájemců, kteří většinou právo osobního užívání nabyli v dobré víře a v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud má za to, že i druhá otázka byla odvolacím soudem správně posouzena, když bylo odkázáno na ustanovení a zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. , které nabylo účinnosti dnem 11. 3. 1970. Nejvyšší soud ČR konstatuje, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, byl oprávněn s bytem stěžovatelů nakládat ve prospěch jiných osob ještě předtím, než propadl členský podíl stěžovatelů ve prospěch státu na základě odsuzujícího trestního rozsudku a dále poukazuje i na to, že podle zákonného opatření bylo dostačující pouze potvrzení vydané příslušným orgánem ministerstva vnitra o tom, že se občan zdržuje mimo území ČSSR protiprávně, aby mohl být byt přidělen jinému občanovi. Podotýká, že toto potvrzení, jak vyplývá z citovaných ustanovení, mělo pouze deklaratorní charakter a mělo sloužit jako ověření této skutečnosti, neboť právo osobního užívání zaniklo ze zákona. V dalším pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelů zaměřil na ústavněprávní stránku věci a otázku, zda napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatelů ve smyslu y ČR a d.

Konstatoval, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn.

, dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení. Svůj postup řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako návrh na úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud nemohl než přisvědčit správnosti závěrů Nejvyššího soudu ČR. Námitkami stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu se dovolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal.

Poněvadž nebylo shledáno porušení práva stěžovatelů namítaného ani jiného práva, resp. tvrzeného porušení principu rovnosti stran před zákonem, Ústavní soud musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 10. července 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu