Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 185/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném ing. J.Š., zast. JUDr. I.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným navrhovatelem dne 24. 3. 2001 se tento domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 1. 200l s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu vyjádřené v , 2, 5d.

Z příslušných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že navrhovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu s tím, že bylo nesprávně rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby (do 19. 10. 2000) při trvajících důvodech vazby [§ 67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu]. O podané žádosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením, č.j. -675, ze dne 14. 11. 2000 tak, že žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu dle

§ 72 odst. 2 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí potom vysvětlil proč nebyla překročena lhůta trvání vazby při rozhodování o jejím prodloužení a dospěl také k závěru, že nadále trvají důvody vazby označené v ust. § 67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. K důvodům tzv. vazby útěkové poukázal na aktivity navrhovatele v cizině a s dalšími subjekty i na území České republiky s tím, že na něj již byla podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona. Nadále tedy trvá obava, že by uprchl nebo se skrýval. Shledal také další existenci vazebních důvodů dle ust. § 67 odst. 1 písm. b) tr.ř. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost s tím, že (z hlediska vazby útěkové) soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu jeho dosavadní bezúhonnost, skutečnost, že v Čechách dlouhodobě žije i s rodinou, přičemž své tzv. aktivity v cizině označil za sporné. Uvedl, že takto obavy o jeho možném útěku či skrývání ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání, jsou nedůvodné. Své výhrady vznesl i proti koluzní vazbě s tím, že soud I. stupně se ani nezabýval věcným posouzením skutků, ze kterých je obviněn. O podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl s tím, že ten se nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto směru poukázal na důvody uvedené v rozhodnutí soudu I. stupně, které má za přesvědčivě rozvedené a s jeho argumentací se shoduje. Poukázal na závažnost skutků z jejichž spáchání je důvodně podezřelý, výši škody, kterou měl způsobit (či se o ni pokusit) a to i v souvislosti s na trestní sazbou, která je pro takový trestný čin trestním zákonem stanovená. Zdůraznil příbuzenské zázemí navrhovatele i jeho obchodní aktivity v cizině, když jejich existence vyplývá jak z výpovědi slyšených svědků, tak i z výpovědi samotného navrhovatele. Takto zjištěné skutečností pak vedly i odvolací soud k závěru vyjadřujícímu obavu, že se navrhovatel způsobem předpokládaným v ust. § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. zachová (takové jednání reálně hrozí). Odmítl dále námitku navrhovatele směřující k tomu, že se soud I. stupně nezabýval věcným posouzením skutků kladených mu za vinu s tím, že podezření ze spáchání trestné činnosti v této fázi trestního řízení (byla již podána obžaloba), je z hlediska požadavku daného ust. § 67 odst. 2 tr.ř. důvodné. Současně konstatoval, že v současné době již pominul důvod vazby koluzní a odmítl námitky navrhovatele stran průtahů v řízení o propuštění z vazby (rozhodnuto bylo za 13 pracovních dnů) a vyjádřil se i k předchozí žádosti navrhovatele o propuštění z vazby s tím, že soud I. stupně pochybení v tomto směru musí napravit.

Proti uvedenému usnesení podal ing. Š. návrh na zahájení o ústavní stížnosti s tím, že v průběhu přípravného řízení došlo k několika pochybením, které mohly ovlivnit i důvody vazby uváděné soudem. K nim samým uvedl, že i když se narodil na S., studoval v Č., kde založil i rodinu, žije zde i jeho sestra a úvahy soudu o svém útěku pokládá takto za hypotetické, když uprchnout nemá kam. Zamítavé rozhodnutí o vazbě pokládá stran jeho odůvodnění za povrchní a v naznačeném postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv stanovených , 2 a y. Poukázal na to, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vykládány vždy s přihlédnutím k okolnostem případu, a to restriktivně, aby účelu řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv. Opakoval, že výsledky šetření neodpovídají závěrům ke kterým dospěly obecné soudy, totiž tomu, že by v případě svého propuštění z vazby uprchnul či jinak se vyhýbal trestnímu řízení. Navrhl napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušit.

K projednávané věci se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení s tím, že odkazuje na odůvodnění svého usnesení, v kterém vyložil o jaké konkrétní skutečnosti odůvodňující další trvání tzv. útěkové vazby opírá, když vycházel při svých úvahách z obsahu trestního spisu, který měl k dispozici. Podaný návrh tak pokládá za nedůvodný a navrhl jej odmítnout případně zamítnout.

VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Vycházeje z obsahu napadeného rozhodnutí a řízení (rozhodnutí) jemu předcházejícímu, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, který napadené rozhodnutí vydal, Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především je na místě opakovaně zdůraznit, že z hlediska ústavněprávního, které vůbec zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy pátéy. K samotným důvodům vazby (jejich stanovení) je zapotřebí uvést, že se při rozhodování soudů jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zajisté zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) tr.ř. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohokráte reálný. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v ust. tr.ř. tedy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostálo. V dané fázi trestního řízení vedeného proti navrhovateli (po podání obžaloby v jeho trestní věci) nadále bezpochyby trvá podezření ze spáchání trestných činů, ze kterých je obžalován a v rámci příslušné trestní sazby mu zjevně hrozí vysoký trest. Stran označených vazebních důvodů [ tr.ř.] nelze ve vydání napadeného rozhodnutí spatřovat libovůli spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, v jeho nekonkrétnosti či neurčitosti. V této souvislosti zejména rozhodnutí soudu I. stupně (a s ním odvolací soud souhlasil) ve svém odůvodnění obsahuje právě ony konkrétní skutečnosti, které soud vedou k odůvodněné obavě, že by se navrhovatel mohl zachovat (při svém propuštění na svobodu) způsobem, který trestní řád v příslušném ustanovení [§ 67 odst. 1 písm. a)] předpokládá. Ze zjištění učiněných obecnými soudy je totiž nepochybné, že navrhovatel měl zřejmé obchodní aktivity i v cizině, kde důvodně může nalézt (i rodinné) zázemí a takto se trestnímu stíhání vyhýbat. V dané věci, s ohledem na uvedené, jde o určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán včetně stadia trestního řízení za kterého bylo o vazbě rozhodováno. Obavy soudu z naznačených hledisek tak nelze označit na nepřípadné či nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky vznesené navrhovatelem. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní, přesná a neměnná kriteria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucímu z ústavního řádu republiky či s mezinárodními smlouvami ve smyslu y ČR. Postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za extenzivní případně rozporný ve vztahu nepochybně existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby v namítaném porušení ani takového základního práva, jakým je bezpochyby i právo zaručující osobní svobodu vyjádřené v ust. , 2, 5y.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu