Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 745/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti D. Staré Město, a. s., zastoupené JUDr. V. H., Csc., advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 5. 2000, č. j. 79649/00/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 13. 11. 2000, podané k Ústavnímu soudu 19. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 5. 2000, č. j. 79649/00/336961/2807, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. . Uvedeným rozhodnutím správce daně zamítl reklamaci stěžovatelky proti rozhodnutí ze dne 11. 1. 2000, č. j. 2819/00/336913/0761, kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí. Krajský soud v Brně řízení o žalobě stěžovatelky v souladu s ust. zastavil, neboť shledal, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem.

Stěžovatelka je toho názoru, že zmíněné orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo plynoucí zejména z a 5, a d; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím - stručně shrnuto - že správní orgán jako správce daně její přeplatek na dani z přidané hodnoty převedl z úřední povinnosti na úhradu nedoplatků, ačkoli nesplněná daňová povinnost se týkala jiného právního subjektu (Zemědělského družstva D. Staré Město), a ačkoli jí, jako odlišnému právnímu subjektu, která nemovitosti původního daňového dlužníka nabyla do vlastnictví převodem, nebyla daňová povinnost ani vyměřena a o přetrvávajícím daňovém dluhu původního dlužníka nebyla vyrozuměna. Obecnému soudu stěžovatelka posléze vytkla, že řízení o její žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu zastavil s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ v procesním právu a jako takové je ze soudního přezkumu ze zákona vyňato.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ze shromážděných podkladů k dané věci (spis Krajského soudu v Brně sp. zn. , vyjádření příslušných orgánů), a především z obsahu samotné ústavní stížnosti zjistil, že je co do skutkové stránky jakož i ústavněprávní argumentace fakticky shodná s ústavní stížností téže stěžovatelky (liší se pouze napadenými rozhodnutími), která byla zamítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000,

sp. zn.

. S ohledem na totožnou problematiku a skutečnost, že se věc týká stejné stěžovatelky postačí proto odkázat na podrobné zdůvodnění tohoto rozhodnutí, neboť Ústavní soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od závěrů tam uvedených.

Nezbývá proto než zopakovat, že jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000), vyložil, že správce daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán úzkou součinností s daňovými subjekty ( , ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před novelou) platné znění ozn. zákona, a zejména, že novému majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva správce daně ( ) neukládá novému vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní stížnost nedopadají.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v záměru zachovat nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným zásahem do hmotně-právních vztahů nového subjektu smysl. Pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, dle něhož výzva správce daně ( , ve znění pozdějších předpisů), jako pouhá upomínka k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných skutečností lze přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv.

Co se týče návrhu, podaného spolu s ústavní stížností, na zrušení ustanovení , ve znění , resp. ust. , 3 tohoto zákona, ve znění (jak doslovně stěžovatelka uvedla v petitu), nutno zopakovat, že napadené ustanovení bylo změněno , a skutečnost, že se tak stalo až k 1. lednu 2001, je z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodná (což již rovněž Ústavní soud uvedl ve výše citovaném rozhodnutí,

sp. zn.

). I tento návrh proto nezbylo, než posoudit jako zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost i návrh na zrušení uvedeného zákonného ustanovení byly proto odmítnuty podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. června 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu