Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 143/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, čj. - 29,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v návrhu napadá konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze, uvedené v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí ve věci dodatečného platebního výměru daně z přidané hodnoty. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo podle a d. V petitu navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku a dále ve smyslu zákona , o Ústavním soudu, požaduje zrušení ustanovení pro jeho rozpor s y ČR a d.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR).

Stěžovatel v dané věci především obecnému soudu vytýká, že svá tvrzení - zvláště své podnikání v zahraničí - spolehlivě prokázal a že "v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a v řízení tak došlo k flagrantnímu porušení jeho práv podle , resp. d". V odůvodnění návrhu nicméně stěžovatel vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení, tedy otázky, se kterými se - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - již obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal.

Co se týče namítaného porušení práva podle d, pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srov. též nález publikovaný pod č. 130/1996 Sb.). pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení. V souladu s výše uvedeným Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (to přísluší soudům obecným), pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo.

S tím souvisí i otázka stěžovatelem namítaného porušení d, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces ( - ). K tomu je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov.

II. ÚS 81/95

, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Především pak soud sám nezávisle rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. zejména , a ). Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanovením , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. sp. zn.

IV. ÚS 16/93

, resp. č. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků d, jakož i z dalších ustanovení a také z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Navíc je v dané věci třeba poukázat na zvláštní charakter daňového řízení, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (tj. řádné plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost), a kdy platí nejen obvyklá procesní zásada volného hodnocení důkazů, ale i pravidlo, že např. na rozdíl od obecného správního řízení ( ), kde se zpravidla uplatňuje zásada vyhledávácí, tj. správní úřad je procesně odpovědný za to, nebude-li zjištěn určitý poznatek o skutečnosti, zde platí naopak zásada projednací. Spočívá v tom, že správní úřad není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, důkazní břemeno je na daňovém subjektu a v případě, že některé skutečnosti neprokáže, nese z toho důsledky účastník řízení (daňový subjekt), který má důkazní povinnost. To, co musí prokazovat správce daně je výslovně uvedeno v zákoně č. Pokud tedy daňový subjekt neunese důkazní břemeno, nelze uvažovat o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a event. ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných. Ostatně - bez ohledu na eventuální význam, který by mu obecný soud přiznal - čestné prohlášení N. V. stěžovatel měl a mohl uplatňovat v samotném daňovém řízení, a nikoliv až v řízení soudním, které není pokračováním procesu správního, ale přezkumem zákonnosti rozhodování správního úřadu.

Ústavní soud považuje za nepřípadnou konkrétní námitku, když stěžovatel spatřuje porušení d v tom, že rozhodování ve správním soudnictví je řízením jednoinstančním. Nic takového z citovaného ustanovení nelze vyvodit. Toliko stanoví, že každý se může domáhat svého práva pouze způsobem zákonem stanoveným, což nutno chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jde tedy o ustanovení, které se soudní ochranou práv zabývá z pohledu obecného. Otázka správního soudnictví je řešena - ve vztahu k d - zvláštním, doplňujícím ustanovením d, které nicméně pouze garantuje, že každý se může obrátit na soud, aby přezkoumal rozhodnutí orgánu veřejné správy, nestanoví-li zákon jinak. Zákonodárci se tedy nejen umožňuje některá rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučit, ale ani se mu neukládá, aby přezkumné řízení bylo dvouinstanční. Ústavně není dána ani žádná souvislost mezi existencí Nejvyššího správního soudu a eventuálně jeho funkcí jako odvolacího orgánu ve správním soudnictví, toliko se pro zákonodárce zakládá možnost delegovat některé rozhodovací pravomoci Ústavního soudu na tento soud ( y ČR), jinak je na úvaze zákonodárce, jakou působností a pravomocí ho vybaví ( y ČR).

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení , neboť takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti (obdobně srov. např.

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu