Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 324/01

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., zastoupené JUDr. Ing. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001 ( -29), kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí FŘ ze dne 21. prosince 1999 (5141/120/1998/FŘ), jímž jí byla ve spojení s rozhodnutím F.ú. ze dne 15. května 1998 (32391/98/394922/0313) doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 218 400,- Kč, a tvrdila, že uvedený obecný soud svým postupem porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a d, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona tím, že správce daně neuznal jako daňově uznatelný výdaj ( , ve znění pozdějších předpisů) nákup materiálu - ocelových a pozinkovaných trubek, které stěžovatel uplatnil na základě dodacích listů č. 9657/1 až 5 a faktury č. 9657 ze dne 2. prosince 1996. Zásah do svých ústavně zaručených práv odůvodnil stěžovatel takto:

* Krajský soud předpokládal, že "stěžovatelka zboží ve skutečnosti nekoupila" (společnost H., která jí uvedené zboží dodala, tvrdila, že jí bylo dodáno od společnosti G., - jednatel této společnosti na dotaz správce daně uvedl, že tato společnost s hutním materiálem neobchoduje a předmětné faktury pro společnost H. nevystavila). V této souvislosti stěžovatelka tvrdila, že žádný právní předpis neukládá kupujícímu zjišťovat, zda je prodávající vlastníkem zboží.

* Stěžovatelka předmětné zboží řádně od společnosti H. koupila a kupní cenu řádně zaplatila. Měla by být tedy chráněna dobrou vírou (§ 446 obchodního zákoníku). Krajský soud se s tímto argumentem stěžovatelky řádně nevypořádal, i když na něj stěžovatelka poukázala ve správní žalobě.

* Rozpory v tvrzeních jednatelů stěžovatelky u správce daně (Ing. D.H. a F.P.), týkající se dopravy předmětného zboží, byly způsobeny delším časovým odstupem.

* Neexistenci předmětného zboží dovozuje krajský soud ze skutečnosti, že stěžovatelka nevedla skladovou evidenci a nakoupené zboží (materiál) evidovala jen na kartách nedokončené výroby. V návaznosti na výtku krajského soudu, že porušila opatření č. V/20100/1992 Ministerstva financí ČR, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele (dále jen "účtová osnova"), stěžovatelka tvrdila, že požadavek vedení skladové evidence je splněn tím, že účetní jednotka účtuje o stavu a pohybu zásob nedokončené výroby na účtu 121 - Nedokončená výroba a vede k němu analytickou evidenci na skladových kartách či v datových souborech počítače. Postup stěžovatelky nebyl tedy v rozporu s postupy účtování.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se zrušuje ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jak je shora označen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno poukázat na to, že, jak již bylo uvedeno dříve, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy oprávněn k přezkumu soudních rozhodnutí za předpokladu, že nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Tvrzením stěžovatelky, týkající se hodnocení důkazů (rozporů ve výpovědích jednatelů stěžovatelky), se proto Ústavní soud nezabýval.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudu a daňových orgánů, týkající se posouzení nákladu na nákup hutního materiálu; nesouhlasí se závěrem, že tento náklad není daňově uznatelný, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnila jak v odvolání proti rozhodnutí úřadu, tak v správní žalobě a s nimiž se soud i finanční ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly.

Krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o. s .ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Uvedenému postupu krajského soudu, z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na fair proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( y ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím příslušných právních předpisů, které byly ve věci aplikovány. K porušení d s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tedy nedošlo.

K porušení d dojít nemohlo, neboť je zřejmé, že daň z příjmů je upravena zákonem (č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).

Pokud se týče vedení skladové evidence, s tímto tvrzením stěžovatelky se dostatečně vypořádal obecný soud již v odůvodnění napadeného rozhodnutí ( ).

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran nevypořádání se soudu s jejím poukazem na § 446 obchodního zákoníku; ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit, vzhledem k tomu, že správce daně ani krajský soud nikterak nezpochybnili vlastnictví stěžovatelky k dotčenému materiálu. Aplikace tohoto ustanovení zákona nepřicházela tedy ve věci v úvahu.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, a jako taková odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. června 2001