Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 312/01

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. a L.K., obou zastoupených JUDr. K.R., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. , a ze dne 22. února 2001, sp. zn. , a Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. a , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2001 ( -104) a ze dne 22. února 2001 ( -109), ve spojení s usneseními Městského soudu v Praze ze dne

29. srpna 2000 ( -88 a -93), jimiž byla potvrzena zamítavá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2000 ( a 30 C151/95), o zastavení řízení, neboť stěžovatelé nezměnili označení státního orgánu, který měl za stát jednat. Jednalo se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení dle Stěžovatelé se domáhali odškodnění za vazbu a trest, kdy základem nároku je rozhodnutí vojenského soudu vydané před účinností , kterýž uplatnili

u Ministerstva obrany ČR, ačkoli uplatněný nárok se týkal Ministerstva spravedlnosti ČR. Dle tvrzení stěžovatelů soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d, a to jejím , a projednání věci bez zbytečných průtahů, d, ve spojení s porušením zásad ustanovení y ČR. Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelů ( d).

Dle hlavy dvacáté třetí § 374 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., nárok na odškodnění za vazbu nebo trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba o přiznání nároku ministerstvo spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, a tam, kde takové rozhodnutí nepřichází v úvahu, nejpozději do jednoho roku od propuštění z trestu. Vzhledem k tomu, že rozsudek Vyššího vojenského soudu v Olomouci nabyl právní moci dne 14. 12. 1993, zatímco stěžovatelka podala žalobu dne

21. 6. 1995 a stěžovatel dne 31. 8. 1994 (domáhal se odškodnění z jiného právního titulu, řízení bylo zastaveno), nelze toto podání považovat za včasné.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nárok stěžovatelů o odškodnění se týkal České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR a nikoliv České republiky - Ministerstva obrany ČR tak, jak nárok stěžovatelé uplatnili. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nezměnili označení státního orgánu, který měl za stát jednat, soud řízení zastavil. Jednalo se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení dle Stěžovatelé se domáhali odškodnění za vazbu a trest, kdy základem nároku je rozhodnutí vojenského soudu vydané před účinností , kterýž uplatnili u Ministerstva obrany ČR, a tento se týkal Ministerstva spravedlnosti ČR.

Stěžovatelé v této věci podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ( -104 a -109), které bylo usneseními ze dne 22. února 2001a 18. dubna 2001 jako nepřípustné odmítnuto, neboť nebyly naplněny podmínky Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je usnesení o zastavení řízení (stejně jako usnesení odvolacího soudu) a věcně neřeší a nerozhoduje tedy o věci samé, neboť je-li vydáno pro neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení, jak tomu bylo v posuzovaném případě, jde

o rozhodnutí procesního charakteru, opírající se o závěr, že v řízení, jež by teprve mělo vést k věcnému rozhodnutí, nelze pokračovat, neboť stěžovatelé přes výzvu neoznačili příslušný státní orgán, který má jednat za stát.

Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelů a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek d) poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. června 2001