Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 11/01

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.T., zastoupeného Z.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. -160, ze dne 21. 8. 2000 a rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -143, ze dne 31. 3. 1998, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 4. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. -160, ze dne 21. 8. 2000, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -143, ze dne 31. 3. 1998. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), právo vlastnit majetek podle y a dále napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení a 95 odst. 1 y ČR a y.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci na základě dovolání navrhovatele a usnesením, č.j. -160, ze dne 21. 8. 2000, dovolání odmítl. V odůvodnění konstatoval, že není dán dovolací důvod podle písm a) (dále jen " "), protože změna rozsudku soudu I. stupně je pouze formální, protože odvolací soud rozhodoval o vyklizení pozemků, které vznikly rozdělením pozemku, o jehož vyklizení rozhodoval soud I. stupně, v podstatě se proto jednalo o potvrzující rozsudek. Dále konstatoval, že není dána přípustnost dovolání ani podle (soud I. stupně rozsudkem, č.j. -77, žalobě nevyhověl stejně jako předchozím zrušeným rozsudkem, č.j. -40), ani podle , protože odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil. Dále Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle . Ve vztahu k uváděné právní otázce "zda plná moc formulovaná k zastupování při prodeji pozemku, je dostačující k tomu, aby zmocněnec mohl podepsat konkrétní kupní smlouvu", v níž by mělo být rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud uvedl, že právní posouzení určitosti a srozumitelnosti právního úkonu odvolacím soudem je spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledává, že by posouzení aplikace v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Tím ovšem, dovodil Nejvyšší soud ČR, není dána základní podmínka přípustnosti dovolání podle

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. -160, ze dne 21. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. -143, ze dne 31. 3. 1998, podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle y a právo vlastnické podle y. Současně napadenými rozhodnutími bylo porušeno i ustanovení y a ustanovení a 95 odst. 1 y ČR. Porušení svých práv spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy způsobem předepsaným v a zcela z hranic daných tímto ustanovením vybočil. Dále porušení uvedených ustanovení spatřoval v tom, že napadený rozsudek nebyl dostatečně odůvodněný, když obsahoval jen odkaz na právní názor dovolacího soudu a odůvodnění soudu I. stupně, vlastní závěry soudu byly velmi stručné. Porušení uvedených ustanovení spatřoval také v tom, že obecné soudy nesprávně hodnotily naplnění pojmu "bezprávná výhrůžka". K podpoře svých stanovisek uváděl navrhovatel vlastní závěry svědčící pro výklad namítaných pojmů a skutečností v jeho prospěch. Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhovatel namítal, že dovolací soud nesprávně zhodnotil zásadní význam navrhované právní otázky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhovatel žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který uvedl, že nepovažuje podaný návrh za důvodný. Uvedl, že ve svém postupu dodržel zákonem stanovené pravidlo - povinnost aplikovat právní názor dovolacího soudu při nezměněném skutkovém stavu. Městský soud dále uvedl, že pokud navrhovatelem uplatňované skutečnosti týkající se jeho svobodné vůle nečinily podle názoru dovolacího soudu samotnou kupní smlouvu neplatnou, nemohly takové skutečnosti způsobovat neplatnost plné moci. S dostatkem dalších náležitostí plné moci se odvolací soud dostatečně vypořádal v odůvodnění rozsudku. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení, ve vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených u, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nejdříve posuzoval opodstatněnost návrhu ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, které přezkoumal, pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry dovolacího soudu o tom, že v předmětné věci není dán dovolací důvod, a to ani podle , protože v právní otázce, kterou navrhovatel jako dovolací důvod formuloval, nelze spatřovat věc zásadního právního významu pro rozhodovací činnost obecných soudů. Vzhledem k tomuto závěru pak nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že by svým rozhodnutím porušil právo navrhovatele na spravedlivý proces podle y.

Navrhovatel svým návrhem napadl rovněž rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. -143, ze dne 31. 3. 1998. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako dovolání nepřípustné, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je pak nutno ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení předmětného rozhodnutí o posledním opravném prostředku.

V předmětné věci byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze doručen právní zástupkyni navrhovatele dne 29. 4. 1998, tímto dnem počala běžet lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti však byl podán až dne 4. 1. 2001, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání .

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. -160, ze dne 21. 8. 2000, podle , odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -143, ze dne 31. 3. 1998, pak odmítnout podle , jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je odvolání nepřípustné.

V Brně dne 28. června 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu