Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 159/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 15. 3. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti části usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. , a kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Tímž usnesením byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření - tento výrok nabyl právní moci, takže o něm Vrchní soud v Praze nerozhodoval.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl dotčen na svých základních právech, konkrétně byl porušen d (dále jen ""), který stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Protiústavnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že jak usnesení krajského soudu, tak i následně vrchního soudu postrádá výrok o prodloužení doby trvání vazby. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že naposledy byla vazba stěžovatele prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. , a to do 7. 8. 2000. Od té doby měl být stěžovatel ve vazbě bez právního důvodu.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Naposledy byla vazba stěžovatele i dalších pěti spoluobviněných prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. , a sice do 7. 4. 2001, kdy končila dvouletá lhůta trvání vazby ve smyslu § 71 odst. 2 tr. řádu. Vrchní soud v Praze tedy rozhodoval v době, kdy o trvání vazby bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a lhůta ještě běžela.

Ústavní soud se zabýval i existencí a opodstatněností vazebních důvodů, které nejsou ústavní stížností výslovně napadány. Nutno souhlasit s odůvodněním napadeného usnesení, že jde o rozsáhlou a obtížnou trestní věc o šesti obviněných, jejichž trestná činnost spolu bezprostředně souvisí a kde podle právní kvalifikace a výše předpokládané škody hrozí i vysoké tresty. Stěžovatel je obviněn z toho, že spolu s dalšími odcizovali motorová vozidla cizinců-turistů po celých západních Čechách včetně věcí ve vozidlech uložených. Trestná činnost měla být organizována a zaměřena na dosažení co nejvyšších zisků z prodeje odcizených aut a věcí z nich. Trestná činnost měla být páchána po delší dobu a takto měly být částečně opatřovány prostředky k obživě stěžovatelem, který je bez pracovního poměru.

Ústavní soud shledal, že vazba stěžovatele je důvodná a zákonná. Jeho právo na osobní svobodu zaručené y nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení dotčeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ve kterém byl vysloven právní názor, že při vrácení věci k došetření je nutno nejen přihlížet, zda i nadále trvají důvody vazby, ale i k důvodům, proč nemohla být věc skončena a stanovit dobu dalšího trvání vazby. K tomu je třeba uvést následující:

Vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení o dalším trvání vazby nerozhodl. Učinil tak na návrh vrchního státního zástupce v jiném usnesení ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. , tak, že se vazba u stěžovatele (i dalších spoluobviněných) prodlužuje do 31. 12. 2001. V tomto usnesení, které si Ústavní soud vyžádal, Vrchní soud v Praze podrobně zdůvodňuje obtížnost věci, její náročnost - skutkovou i právní, pro niž nebylo možno skončit věc ve dvouleté vazební lhůtě.

Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl odstraněn a v současné době tedy již pominul stav vytýkaný ústavní stížností. Rušení usnesení proto, že v něm nějaký výrok chybí, když tento chybějící výrok je obsažen v jiném rozhodnutí téhož soudu, by bylo zbytečné a bezpředmětné.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 12. června 2001