Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 141/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného adv. N. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. , a podle kterého byl ponechán dále ve vazbě. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na svobodu zaručeného d (dále jen " "), ve kterém se uvádí, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Obsahem výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí

1) že se trestní věc stěžovatele a dalších pěti spoluobviněných vrací státnímu zástupci k došetření,

2) že se stěžovatel a dalších pět spoluobviněných ponechávají nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu.

Výrok ad 1) shora nabyl právní moci, výrok ad 2) napadl stěžovatel stížností, která byla jako nedůvodná zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl spolu s dalšími spoluobviněnými dne 7. 4. 1999 po vznesení obvinění pro trestný čin krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a účasti na zločinném spolčení podle ust. § 163a odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. zákona, a další trestnou činnost vzat do vazby. Opakované žádosti o propuštění z vazby byly opakovaně zamítány a opakovaně bylo rozhodováno o prodloužení doby trvání vazby. Podle tvrzení stěžovatele mu byla vazba naposledy prodloužena do 7. 8. 2000. Dále je v ústavní stížnosti namítáno, že Krajský soud v Plzni a ve druhém stupni Vrchní soud v Praze při svém rozhodování nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997,

sp. zn.

(uveřejněný ve sv. č. 9 pod č. 143 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck na str. 269), podle kterého při vrácení věci k došetření je nutno nejen přihlížet a zkoumat důvody vazby a důvody, proč nemohla být věc skončena, ale též stanovit dobu dalšího trvání vazby.

Jak vyplývá z odůvodnění shora uvedených usnesení, jde o věc složitou, rozsáhlou, proti šesti obviněným, kteří jsou stíháni pro odcizování motorových vozidel cizinců - turistů, včetně věcí ve vozidlech uložených. Odcizování a pozdější prodej měl být organizován, někteří spoluobvinění byli ozbrojeni, a byla způsobena škoda velkého rozsahu. Obžaloba byla podána Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze věc delegoval Krajskému soudu v Plzni, který věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

Požadované doplnění vyšetřování je nasměrováno na odstranění vad přípravného řízení, zejména provedením téměř třiceti výslechů svědků - cizinců cestou dožádání, stanovení výše způsobené škody, řádné seznámení se s výsledky vyšetřování a další, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni. Pro rozsáhlost a skutkovou i právní obtížnost věci si došetření vyžádá delší dobu. Z charakteru a rozsáhlosti trestné činnosti, počtu spoluobviněných, jejich organizovanosti, nepochybně značných příjmů z trestné činnosti vyplývají důvody vazby stěžovatele ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1, písm. a), b), c) trestního řádu.

Neopodstatněná je i námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, že o prodloužení vazby bylo naposledy rozhodováno tak, že byla prodloužena do 7. 8. 2000. V tomto směru nebylo vzato v úvahu usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. , jímž byla vazba stěžovatele (i ostatních spoluobviněných) prodloužena do 7. 4. 2001, kdy skončila dvouletá lhůta vazby.

Nutno však přisvědčit další námitce ústavní stížnosti, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení o zamítnutí stížnosti do propuštění z vazby nestanovil lhůtu dalšího trvání vazby, jak bylo jeho povinností s ohledem na nález Ústavního soudu, citovaný shora. Nerozhodování v tomto směru Vrchní soud v Praze zdůvodňuje (čl. 8 třetí odstavec odůvodnění usnesení) tím, že v době rozhodování lhůta prodloužené vazby ještě běžela a k jejímu dalšímu prodloužení by mohlo dojít pouze na základě návrhu státního zástupce (§ 71 odst. 2, 6 tr. řádu). V opačném případě by obvinění, tedy i stěžovatel, museli být propuštěni na svobodu pro uplynutí dvouleté doby vazby, což v době rozhodování bylo pro obviněné, tedy i pro stěžovatele příznivější.

Vrchní státní zástupce tento návrh v zákonné lhůtě podal a Vrchní soud v Praze o něm před skončením dvouleté doby trvání vazby rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. , tak, že se vazba všech obviněných (včetně stěžovatele) prodlužuje do 31. 12. 2001. V tomto usnesení, které si Ústavní soud vyžádal, Vrchní soud v Praze podrobně zdůvodňuje obtížnost věci, její náročnost skutkovou i právní, pro niž nebylo možno skončit věc ve dvouleté vazební lhůtě, když důvody vazby u všech obviněných nadále přetrvávají.

Tímto usnesením vrchního soudu byl odstraněn a v současné době pominul a neexistuje stav vytýkaný ústavní stížností. Rušení usnesení proto, že v něm nějaký výrok chybí a tento chybějící výrok obsahuje jiné usnesení téhož soudu, by bylo zbytečné a bezpředmětné.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě konkrétně y.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 12. června 2001