Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 479/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 9. 8. 2000 napadla shora označené rozsudky s tím, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy neučinily na základě tvrzení stěžovatelky příslušná skutková zjištění, ač se tato možnost nabízela a dále že neprovedly dokazování ve věci, ač o to stěžovatelka žádala. Podle názoru stěžovatelky tak obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle a d (dále jen " "). Postupem soudů pak bylo stěžovatelce dle jejího názoru zabráněno v realizaci jejích procesních práv, zejména tím, že v rozporu se zákonem byla omezena v plnění důkazní povinnosti. Tím došlo k porušení y.

Stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , podala s ústavní stížností i dovolání, které bylo unesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , odmítnuto pro jeho nepřípustnost.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení, vyjádření vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. .

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , a uvedl, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv zaručených v y nemají žádné věcné opodstatnění.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2001 uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje své námitky, které uplatnila v rámci podaných opravných prostředků a dle jeho názoru k porušení práv stěžovatelky zaručených u ČR ani u nedošlo.

Vedlejší účastník řízení B. S ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 5. 2001 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela jednoznačně přehlíží tu skutečnost, že její žaloba nebyla zamítnuta proto, že by se nepodařilo prokázat, jakým způsobem přešly nemovitosti na čs. stát, ale proto, že se jí nepodařilo prokázat další nezbytný znak nutný k úspěšnosti žaloby, totiž jakékoliv zvýhodnění vedlejšího účastníka řízení v souvislosti s koupí předmětných nemovitostí.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky na soudní ochranu podle a y nebylo v posuzované věci Ústavním soudem shledáno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje i na y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu