Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 692/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, čj. - 126, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne

5. 6. 1997, čj. - 104, a Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 1996, čj. - 67, a návrhu na zrušení ustanovení ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností podle , o Ústavním soudu, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, navrhuje jejich zrušení a pokud dojde Ústavní soud k závěru, že interpretace byla správná, stěžovatelka navrhuje, aby v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, byla zrušena závěrečná část ustanovení znějící: "jakož i případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu". Má za to, že všemi těmito rozhodnutími došlo k porušení článků 1, 11 odst. 1 a 4 d, článku 90 y ČR, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 10 y ČR, když soudy její ustanovení neaplikovaly. Je přesvědčena o tom, že obecné soudy neprojednaly a nerozhodly věc spravedlivě, když odmítly vzít na vědomí její vlastnictví k předmětným nemovitostem a naopak za vlastníky považovaly osoby, které vlastnictví nemohly nabýt.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla v řízení postavení žalobkyně, která žalobou proti ing. P. G., po jeho úmrtí dne 6. 6. 1996 proti jeho právnímu nástupci ing. arch. P. G., se domáhala podle , o mimosoudních rehabilitacích, uzavření dohody o vydání domu čp. 83 se stavební parcelou č. 115 o výměře 1025 m2 a zahradou č. 149/5 o výměře 1790 m2 v katastrálním území B., obec V., okres Mělník, neboť stát jí tyto nemovitosti v roce 1958 odňal v souvislosti s realizací trestu propadnutí majetku jejího manžela dr. ing. J. A., a tento trest byl v roce 1991 zrušen. V průběhu řízení rozšířila žalobu o vyklizení předmětných nemovitostí podle č. s tím, že kupní smlouva ze dne 13. 10. 1959, uzavřená mezi čs. státem a manžely dr. A. a V. G. na výše uvedený dům čp. 83 s přilehlými parcelami, je absolutně neplatná a nemohlo tak dojít ani k přechodu vlastnického práva děděním.

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 1996, čj. - 67, byla žaloba V. A. se žádostí, aby žalovaný ing. P. G. byl povinen se žalobkyní uzavřít dohodu o vydání věci podle , v celém rozsahu zamítnuta s tím, že žalobkyně je sice oprávněnou osobou ve smyslu , ovšem žalovaný, s ohledem na to, že nemovitost nabyl děděním, není osobou povinnou.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 1997, čj. - 104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když s poněkud odlišným zdůvodněním, v němž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných nemovitostí byla výlučně žalobkyně, tedy V.A., a že na takový případ pamatoval zákonodárce ustanovením , neboť zde bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou, k přechodu nemovitostí na stát došlo podle , avšak nemovitosti jí nemohou být vydány, když žalovaný není povinnou osobou a žalobkyně má podle uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích možnost požádat o poskytnutí finanční náhrady podle citovaného . Krajský soud poté připustil dovolání k řešení otázky vztahu občanského zákona a zákona o mimosoudní rehabilitaci, která má podle něj po právní stránce zásadní význam. Tím pak vyslovil přesvědčení, že v daném případě jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele v tom, že žalobkyně byla v řízení neúspěšná pouze vzhledem k tomu, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti způsobem, se kterým zákon nespojuje jejich vydání, a tak odkaz na postup podle je namístě.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, čj. - 126, bylo dovolání žalobkyně - stěžovatelky - zamítnuto s tím, že napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení věci spočívá, je rovněž - ve smyslu věty za středníkem - správný.

Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z toho, že je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Není součástí obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle , 4 d, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení, jako je tomu v daném případě.

V rámci projednávání této ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně, a poté i odvolací i dovolací soud, postupoval v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž postup byl řádně odůvodněn, takže Ústavní soud nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek a neshledal ani porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud, s ohledem na shora uvedená zjištění, musel přisvědčit správnosti závěrů rozsudků obou obecných soudů, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, kterým bylo dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu zamítnuto. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom, že z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis, jako lex specialis, určité podmínky a postupy pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Není přípustné, aby nárok na vydání věcí, na které se vztahuje ustanovení speciálních restitučních právních předpisů, mezi něž patří i , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (konkrétně ustanovení ), byl v případě nedostatku splnění stanovených podmínek posouzen podle ustanovení , jak to v předmětném řízení navrhovala stěžovatelka. V souvislosti s tímto je nutno zdůraznit, tak jak správně uvedl dovolací soud ve svém rozsudku, že vůlí zákonodárce bylo "narovnat" majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, tedy zmírnit v rámci možností následky některých majetkových a jiných křivd, nikoliv odstranit všechny majetkové křivdy z rozhodného období a ochránit vybrané stávající majetkové vztahy, kterými jsou mj. majetkové vztahy fyzických osob, které nabyly věci děděním (ustanovení restitučního zákona).

Je proto nutno v této souvislosti vzít v úvahu, že restituční zákony nejen zmírňují majetkové křivdy, ale zároveň dbají, aby bylo zabráněno vzniku křivd nových, tzn. aby nové uspořádání v minulosti "zdeformovaných majetkových vztahů" přineslo určité zadostiučinění těm, kterým v minulosti stát věci různými způsoby podle § 6 restitučního zákona odňal, ale také aby bezdůvodně některým novým nabyvatelům těchto věcí nebylo zasahováno do jejich majetkových a osobních vztahů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se nedostaly, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy chránícími vlastnické právo, ani s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o namítané porušení y ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, je třeba uvést, že toto ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí, nicméně souvisí s tzv. právem na spravedlivý proces. Je ovšem třeba si uvědomit, že d i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Úvahy ústavní stížnosti o charakteru jako zákona o vyvlastnění se ukázaly jako liché, jak vyplývá z toho, co bylo řečeno výše o smyslu a účelu restitučních zákonů a rozsahu jejich působnosti. Z návrhu ústavní stížnosti tedy nevyplývá, že by došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a Ústavní soud musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu v důsledku toho mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústvní stížnosti odmítl.

Jelikož návrh ústavní stížnosti byl odmítnut, nemohl se Ústavní soud ani zabývat návrhem na zrušení ustanovení , neboť takový návrh sdílí osud způsobu vyřízení předmětné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu