Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 407/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MUDr. E. K., MUDr. J. H., MUDr. J. F., a MUDr. I. P., všichni zastoupeni JUDr. M. V., advokátem, proti opatření Ministerstva zdravotnictví, publikovaném ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, částka 8, ročník 1999, pod názvem Závazné opatření - Výsledky dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče, hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 3. a 4. čtvrtletí 1999, mezi zástupci Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče, za účasti Ministerstva zdravotnictví, jako účastníka řízení, a Svazu soukromých lékařů a podnikatelů ve zdravotnictví a MUDr. D. H., zastoupených JUDr. M. V., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " ") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení shora označeného opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byly ve smyslu , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyhlášeny hodnoty bodu a výše úhrady zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění jako výsledek dohodovacího řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče. Stěžovatelé podávají ústavní stížnost jako soukromí praktičtí lékaři s tím, že se jich vyhlášená výše úhrady zdravotní péče citelně dotýká v podobě plnění na základě smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřených mezi nimi a zdravotními pojišťovnami. Opatření Ministerstva zdravotnictví tak zásadním způsobem determinuje a reguluje výši příjmu stěžovatelů a do značné míry na něm závisí jejich ekonomická situace. Stěžovatelé uznávají, že je Ministerstvo zdravotnictví v nelehké úloze, neboť musí brát v úvahu ekonomické možnosti systému zdravotního pojištění, na druhé straně však vzniklá situace směřuje k přímé ekonomické likvidaci lékařů.

Napadené opatření bylo vydáno na základě ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, které stanoví, že hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Výsledek dohodovacího řízení posoudí Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem a vyhlásí jej ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Stěžovatelé v této souvislosti uvádějí, že v daném případě nešlo o pouhou publikaci výsledku dohody, ale Ministerstvo zdravotnictví mělo povinnost úředně posoudit výsledek dohodovacího řízení z hlediska jeho soulad s právními předpisy a veřejným zájmem. Tento požadovaný soulad zde, jak tvrdí stěžovatelé, nebyl a Ministerstvo zdravotnictví tedy mělo ve smyslu shora citovaného ustanovení podat návrh vládě ČR, aby rozhodla o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče. Ministerstvo zdravotnictví, vystupující jako orgán veřejné moci, tak jednalo v rozporu se zákonem a stěžovatelé tvrdí, že vyhlášením napadeného opatření došlo k protiústavnímu zásahu do jejich práva podnikat, zaručeného jim y v souvislosti s y, podle něhož je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. K tomuto porušení jejich základního práva došlo ve spojení s a y, Paktu a konečně y.

Stěžovatelé spatřují porušení jejich práva podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost především v tom, že je napadené opatření postavilo do nerovného postavení se zdravotními pojišťovnami, a tím je diskriminovalo. Diskriminatornost napadeného opatření vyplývá podle stěžovatelů i z jeho rozporu se , o cenách, ve znění pozdějších předpisů, jakož i s vyhláškou tento zákon provádějící. Zmíněné právní předpisy stanoví povinnost státních orgánů postupovat při regulaci cen konformně s jejich ustanoveními, kdy obecným východiskem zákona o cenách jsou oprávněné náklady a přiměřený zisk. Regulační limity však zůstaly v případě praktických lékařů v podstatě na stejné úrovni a chybí rozumné a objektivní zdůvodnění, proč by stěžovatelé měli být v horší pozici než jejich smluvní partneři - zdravotní pojišťovny. Čl. 26 y zahrnuje pak v širších souvislostech i právo na ochranu podmínek, za nichž je možno podnikání realizovat. Rozhodnutí o regulaci cen dle zákona o cenách přitom nepodléhá soudnímu přezkumu, což se týká i výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, a proto je Ústavní soud jediným orgánem, u něhož mohou stěžovatelé svá práva uplatnit. Odmítnutí jejich návrhu by přitom bylo dle jejich názoru denegatio iustitiae.

Povinnost posouzení výsledku dohodovacího řízení v daném případě vyplývala, podle názoru stěžovatelů, jednak z porušení principu reprezentativnosti - v této souvislosti uvádějí, že prvý stěžovatel zplnomocnění nikdy neudělil, druhý stěžovatel udělil plnou moc Svazu soukromých lékařů a podnikatelů ve zdravotnictví, který však v dohodovacím řízení pro regulaci, jež byla stanovena opatřením, nehlasoval, a třetí stěžovatel pravděpodobně dal plnou moc České lékařské komoře, avšak s regulací, tak jak ji stanoví Opatření nesouhlasí, neboť odporuje veřejnému zájmu - a dále z důvodu, že výsledek dohodovacího řízení odporuje právním předpisům a veřejnému zájmu. Nesoulad s právními předpisy se vztahuje, jak již bylo výše uvedeno, především k zákonu o cenách. Veřejným zájmem pak je dobré fungování zdravotnictví, a to v mezích platných právních předpisů, což však o napadeném opatření nelze říci, neboť ministerstvo, podle názoru stěžovatelů, jednalo způsobem absolutní neúcty k právům poskytovatelů zdravotní péče.

Stěžovatelé akcentují fakt, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Proto vzhledem k její závažnosti žádají, aby Ústavní soud uložil v souladu s Ministerstvu zdravotnictví nahradit stěžovatelům a vedlejším účastníkům zcela jejich náklady řízení, přičemž při určení odměny za zastupování aby bylo použito ujednání advokátního tarifu o mimosmluvní odměně s tím, že jde o úkony právní služby mimořádně obtížné.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Ministerstva zdravotnictví.

Ministerstvo zdravotnictví ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že z ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo ministerstvo oprávněno a současně povinno posoudit výsledek dohodovacího řízení z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, nikoliv však postup, jak dospělo dohodovací řízení k výsledku. Ministerstvo nebylo účastníkem dohodovacího řízení a nemělo prostředky ani pravomoc ke zkoumání, zda dohodovací řízení probíhá v souladu s pravidly, která si účastníci dohodovacího řízení ujednali. O tom svědčí i čl. 7 Jednacího řádu dohodovacího řízení, na základě kterého byla vytvořena mandátová komise, která mimo jiné ověřovala mandáty zástupců skupin poskytovatelů zdravotní péče a zkoumala, zda mandát účastníka dohodovacího řízení nezanikl. Fakt, že některý ze stěžovatelů neudělil plnou moc k zastupování v dohodovacím řízení, proto nemůže být důvodem pro zrušení aktu ministerstva, kterým ministerstvo vyhlásilo výsledky dohodovacího řízení ve Věstníku.

Při posuzování souladu výsledku dohodovacího řízení s právními předpisy a veřejným zájmem vycházel odborný aparát ministerstva z očekávané bilance disponibilních zdrojů v systému zdravotního pojištění, tj. z dosavadního vývoje výběru pojistného, jeho očekávaného trendu v průběhu roku a z vývoje skutečných výdajů zdravotních pojišťoven na zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění k 31. 12. 1999. Byla provedena ekonomická bilance celého systému zdravotního pojištění, zejména s ohledem na prognózu zdrojů a výdajů. Ministerstvo neshledalo rozpor výsledků dohodovacího řízení s právními předpisy a posoudilo předložené výsledky dohodovacího řízení z hlediska souladu s veřejným zájmem, za který považuje:

1. povinnost státu zajistit každému ochranu zdraví,

2. dobré fungování zdravotního systému jako celku,

3. zavedení takových mechanismů úhrady zdravotní péče, jež vedou ke stabilizaci výdajů při obdobné dostupnosti péče jako v předchozím období,

4. zastavení zvyšujícího se deficitu v systému zdravotního pojištění.

Protože nebyl shledán rozpor s právními předpisy a veřejným zájmem, byly výsledky dohodovacího řízení pro 3. a 4. čtvrtletí 1999 vyhlášeny ve Věstníku.

Pokud jsou stěžovatelé opačného názoru, pak musí, jak dále uvádí Ministerstvo zdravotnictví, prokázat, v čem konkrétně spatřují rozpor výsledku dohodovacího řízení s právními předpisy či veřejným zájmem. To však ústavní stížnost neobsahuje, pouze obecně hovoří o rozporu se , o cenách, ve znění pozdějších předpisů, aniž by byl tento domnělý rozpor konkrétně podložen. Stěžovatelé tvrdí, že výše zmíněným aktem ministerstva došlo k porušení práva podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost zaručeného y, neboť prý znemožňuje dosahovat zisk, aniž by však věcně doložili, které konkrétní ustanovení výsledků dohodovacího řízení a čím dosahování zisku brání. Vzhledem k tomu, že výše hodnot bodu a výše úhrad zdravotní péče, hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 3. a 4. čtvrtletí roku 1999, byla stanovena dohodou zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče a tato dohoda byla akceptována ministerstvem, domnívá se ministerstvo, že výše bodu i výše úhrad zdravotní péče byla stanovena s odbornou znalostí problematiky a na reálné úrovni. Každé zdravotnické zařízení poskytující zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění musí přizpůsobit objem poskytované péče disponibilním zdrojům, nacházejícím se v systému veřejného zdravotního pojištění, které jsou limitovány mimo jiné i nepříznivou ekonomickou situací.

K otázce zisku a jeho přiměřenosti ministerstvo uvádí, že počet zdravotnických zařízení poskytujících zdravotnické služby je značně vysoký a pochopitelně s rostoucí nabídkou (zvýšený počet zdravotnických zařízení) klesá zákonitě i cena služby, jsou-li finanční prostředky limitovány výběrem pojistného. Ačkoliv dosahování zisku je pojmovým znakem podnikání a je cílem podnikatelského snažení, nemusí každý podnikatel zisku skutečně dosáhnout. Navíc při podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče není zisk dosahován pouze z prostředků veřejného zdravotního pojištění a řada zdravotních výkonů se hradí z jiných zdrojů. Z práva podnikat nelze dovozovat právo na úhradu poskytnuté zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění. Takové právo není v ě ani v jiném předpisu zakotveno. S ohledem na výše uvedenou argumentaci doporučuje Ministerstvo zdravotnictví zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti nejprve konstatoval, že plénum Ústavního soudu svým nálezem,

sp. zn.

, ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, s účinností od 31. 12. 2000, zrušilo. Toto rozhodnutí Ústavního soudu však nemá pro posouzení dané ústavní stížnosti bezprostřední relevanci. Předmětné ustanovení § 17 odst. 5 citovaného zákona upravilo postup při stanovení hodnoty bodu a výše úhrady zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, a to formou dohodovacího řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Výsledek dohodovacího řízení pak posoudí Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem a vyhlásí jej ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Vlastní postup dohodovacího řízení mezi zmíněnými účastníky tohoto řízení pak stanovil Jednací řád dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění (dále jen "Jednací řád"), vypracovaný účastníky dohodovacího řízení. Ve smyslu čl. 2 tohoto Jednacího řádu se při schvalování stanoviska uvnitř skupiny poskytovatelů a při ustanovování zástupce této skupiny pro jednání v oponentní a schvalovací fázi dohodovacího řízení vychází z počtu hlasů jednotlivých profesních sdružení, přičemž počet hlasů profesního sdružení poskytovatelů zdravotní péče je dán počtem nositelů výkonů v dané odbornosti. Významnou roli při dohodovacím řízení plní podle čl. 8 Jednacího řádu vytvořená mandátová komise, která vede evidenci účastníků dohodovacího řízení a ověřuje, zda jednotliví účastníci dohodovacího řízení byli platně registrováni a k tomu je každý z účastníků dohodovacího řízení povinen doložit oprávnění k účasti v dohodovacím řízení a plní další úkoly v uvedeném článku stanovené.

Ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje, jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu

sp. zn.

, ve vztahu ke stěžovateli zmiňovaném zákonu o cenách lex specialis, když pro oblast regulace cen, jež jsou vyjádřeny hodnotou bodu a výší úhrady zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, stanoví výše zmíněný postup. Smyslem institutu dohodovacího řízení upraveného citovaným zákonným ustanovením je dosáhnout v dohodě mezi zdravotními pojišťovnami a skupinami poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení, tedy subjektů poměrů znalých, vyváženosti úhrad z veřejného zdravotního pojištění, a to zejména na základě podkladů předkládaných účastníky dohodovacího řízení. K těmto podkladům patří zejména očekávaná bilance disponibilních zdrojů v systému zdravotního pojištění, vycházející z předpokladu vývoje výběru pojistného a očekávaných výdajů zdravotních pojišťoven na zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění. Profesní sdružení poskytovatelů zdravotní péče, jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení, pak předkládají v dohodovacím řízení rovněž své ekonomické požadavky a prosazují a obhajují tak zájmy jednotlivých smluvních zdravotnických zařízení. Výsledek dohodovacího řízení tak má v daných ekonomických podmínkách zabezpečit finanční vyváženost systému, zaručujícího právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění ( y).

Mechanismus dohodovacího řízení, sloužící k dosažení vyvážené shody o výši úhrad zdravotní péče mezi účastníky tohoto řízení, se realizuje na straně smluvních zdravotnických zařízení prostřednictvím příslušných profesních sdružení, jako jejich zástupců. Tento postup je zakotven nejen v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, ale i ve smlouvách o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavíraných mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami. Kupříkladu ve čl. VI. smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřené mezi MUDr. E. K. a VZP ČR, se v bodě 2 uvádí, že cenu bodu a ceny zdravotní péče sjednávají zplnomocnění zástupci Ústřední pojišťovny se zplnomocněnými zástupci organizací poskytovatelů zdravotní péče vždy na příslušné kalendářní čtvrtletí. Bylo tedy věcí každého zdravotnického zařízení, zda a jak zplnomocnilo příslušné profesní sdružení k obhajobě svých zájmů, a zda tedy tímto způsobem uplatnilo svá práva a své požadavky. Nelze proto v tomto směru přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že jestliže zplnomocnění příslušnému profesnímu sdružení někteří ze stěžovatelů neudělili, pak se strany jednalo při dohodovacím řízení o autoritativní rozhodování o právech třetích osob. Opomenutí či nečinnost konkrétního zdravotnického zařízení nemůže zpochybnit regulérnost celého procesu dohodovacího řízení. Bylo věcí stěžovatelů a jejich profesního sdružení, jako jejich zástupců, aby v dohodovacím řízení, při dodržení přijatých pravidel, vystupovali v duchu názorového a zájmového konsensu, a proto z jejich strany nelze zmíněnou argumentací zpochybňovat závěry dohodovacího řízení.

Svaz soukromých lékařů a podnikatelů ve zdravotnictví, zařazený v dohodovacím řízení do skupiny poskytovatelů praktických lékařů a praktických lékařů pro děti a dorost, se měl možnost podílet na výsledku dosaženém v dohodovacím řízení v příslušné skupině poskytovatelů, a je tedy jako účastník tohoto dohodovacího řízení výsledky dohodnutými v tomto řízení vázán, stejně jako členové daného profesního sdružení, jejichž zájmy v dohodovacím řízení zastupoval. Za shora uvedených okolností, kdy v dohodovacím řízení došlo mezi účastníky tohoto řízení, k nimž patřilo i příslušné profesní sdružení poskytovatelů, jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení, k dohodě o hodnotě bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění, nemůže účastník tohoto dohodovacího řízení po jeho ukončení a vyhlášení tvrdit, že obsahem takové dohody bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, a tímto způsobem se zbavit závazku vyplývajícího pro něho z této dohody. V poměru ke stěžovatelům je tedy třeba podaný návrh považovat za zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se proto již při posuzování předmětné věci nezabýval dalšími námitkami stěžovatelů. S ohledem na tento závěr pak rovněž nepřiznal stěžovatelům navrhované uložení náhrady jejich nákladů řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. června 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu