Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31719.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 470/98
ÚS 470/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. J.K. a 2. V.K., obou zastoupených advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, čj. 23 Co 333/98 -58, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1998, čj. 23 Co 333/98 -58, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 1. 1998, čj. 5 C 137/97 , tak, že se žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 49.095,- Kč zamítá. Stěžovatelé uvedli, že se žalobou u Okresního soudu v Příbrami domáhali zaplacení uvedené částky jako smluvní pokuty za včas nezaplacený nájem, když smluvní pokuta byla v nájemní smlouvě dohodnuta ve výši 3 % z neuhrazené částky za každý den prodlení. Podle názoru stěžovatelů Krajský soud v Praze věc nesprávně posoudil po právní stránce a stěžovatelům pak nebyla v napadeném rozhodnutí poskytnuta ochrana jejich vlastnického práva a nebyl naplněn čl. 11 Listiny základních práv a svobo d. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvedli, že podle jejich názoru se v daném případě jedná o právní názor zásadního významu.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Jak však vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu , ve znění platném do 1. 1. 2001, je proti
takovému rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání. V daném případě nepřichází v úvahu omezení podle odst. 2 písm. a), b) téhož ustanovení, neboť se nejedná o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 20.000,Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, ani nejde o věc upravenou zákonem o rodině. Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu .
Podle přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17) se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2001) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.
Napadá-li tedy ústavní stížnost rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 7. 1998, kterým byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, není sporu o tom, že se přípustnost dovolání proti tomuto usnesení řídí ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu , ve znění platném do 1. 1. 2001.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 5 C 137/97 , a z vyjádření JUDr. V.K. ze dne 16. 5. 2001, stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí dovolání nepodali.
Pokud jde o názor stěžovatelů, že v daném případě se jedná o případ podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , totiž že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, Ústavní soud konstatuje, že tento postup je možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. V projednávaném případě tomu však není, neboť stěžovatelé vlastní vinou nepodali dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou s odvoláním na ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti nepožadoval již Ústavní soud odstranění vad plné moci ze dne 6. 11. 1998, spočívajících v neuvedení skutečnosti, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem a v nepřípustné substituční doložce (§ 31 odst. 1 , 2 zákona o Ústavním soudu ).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 6. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu