Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 7/01

Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) D.Ž., 2) T.Ž., 3) M.Ž., zastoupené matkou H.Ž., 4) K.K., všech zastoupených Mgr. ing. J.C., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka Liberec ze dne 7. 9. 2000, čj. - 29, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 3. 2000, čj. - 15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka Liberec, jako soudu odvolacího, byl jako věcně správný potvrzen rovněž výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci, jímž byla každému ze stěžovatelů uložena povinnost zaplatit J.S. (dále jen "vedlejší účastnice") 5 992,-- Kč a na nákladech řízení 303,60 Kč, zatím co ohledně částky 321,-- Kč byla žaloba zamítnuta. Oba obecné soudy tedy takřka zcela vyhověly žalobě vedlejší účastnice, kterou se domáhala po stěžovatelích zaplacení částky 24.289,-- Kč z titulu nezaplacených mezd za měsíce listopad a prosinec 1995 a nezaplaceného odstupného ve výši dvou průměrných měsíčních výdělků, na které ji ze zákona vznikl po rozvázání pracovního poměru dohodou nárok.

Stěžovatelé nezpochybňují to, zda vedlejší účastnici nárok na zaplacení uvedené částky vznikl, ale problém celého sporu vidí v tom, zda tento nárok je či není promlčen. Vedlejší účastnice byla zaměstnána u zubního lékaře MUDr. B.Ž. (otce stěžovatelů) od 1. 12. 1992 jako zubní laborantka. Dne 20. 10. 1994 však její zaměstnavatel zemřel a dne 11. 1. 1995 uzavřeli stěžovatelé, jako dědici po zemřelém, s vedlejší účastnicí dohodu o rozvázání pracovního poměru. Vedlejší účastnice přihlásila dne 15. 7. 1996 svoji pohledávku v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. D 1727/94. Usnesením, kterým bylo dědické řízení skončeno a kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, nabylo právní moci dne 27. 6. 1998. Vedlejší účastnice podala žalobu na zaplacení dlužné částky až 7. 12. 1999.

Dle názoru odvolacího soudu se její nárok stal splatným nejpozději 28. 2. 1995, a promlčecí lhůta tedy počala běžet 1. 3. 1995, přičemž vedlejší účastnice uplatnila svůj nárok u soudu až takřka po šesti letech. Přihlášení pohledávky věřitele v rámci dědického řízení přitom nemůže být, dle názoru stěžovatelů, považováno za skutečnost, která je způsobilá vyvolat stavení promlčecí lhůty, a to z následujících důvodů. Dle , uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po tuto dobu neběží. Proto, aby došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty, je dle názoru stěžovatelů zapotřebí splnění obou těchto podmínek, jednak aby byl nárok uplatněn u soudu a dále aby účastník, který tento nárok uplatnil, v zahájeném řízení pokračoval. V daném případě sice vedlejší účastnice přihlásila svoji pohledávku v rámci dědického řízení, ovšem jak vyplývá z příslušných ustanovení upravujících dědické řízení, se věřitel stává účastníkem tohoto řízení pouze v taxativně vymezených případech, a to jde-li o přenechání předluženého dědictví na úhradu dluhů, jde-li o likvidaci dědictví nebo jestliže dědici uzavřeli dohodu o vypořádání, podle které by měli za zůstavitelovy dluhy odpovídat jinak, než jak vyplývá z , přičemž ke schválení této dohody soudem je třeba souhlasu dotčeného věřitele. V tomto případě nenastala v rámci dědického řízení žádná z těchto situací, a vedlejší účastnice se proto nestala účastníkem dědického řízení, a přestože tedy přihlásila svoji pohledávku v dědickém řízení, nemohla tato skutečnost vést ke stavení běhu promlčecí lhůty, protože vedlejší účastnice nemohla v řízení řádně pokračovat.

Kromě toho se stěžovatelé domnívají, že přihlášení pohledávky věřitele v dědickém řízení slouží ke zjištění aktiv a pasiv dědictví a věřitelova pohledávka, i pokud je zmíněna v rozhodnutí, kterým je dědické řízení skončeno, nemůže být exekučním titulem a věřitel se musí domáhat tohoto svého nároku ve sporném řízení. Oba soudy však vyslovily názor, že přihlášení pohledávky vedlejší účastnicí v rámci dědického řízení vedlo ke stavení promlčecí lhůty a nárok, který byl následně uplatněn žalobou ze dne 7. 12. 1999, tedy rozhodně není promlčen, neboť promlčecí lhůta po dobu od 15. 7. 1996 do 27. 6. 1998 neběžela. S tímto názorem však stěžovatelé nesouhlasí jednak z výše uvedených důvodů a také proto, že pokud by byl závěr obecných soudů správný a přihlášení věřitelovy pohledávky by důvodem stavení běhu promlčecí lhůty bylo, muselo by dojít k překážce věci rozsouzené a žaloba by měla být z tohoto důvodu zamítnuta. Tímto problémem se však soudy nezabývaly, ačkoli se dle názoru stěžovatelů jedná o otázku právně významnou.

Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatelé domnívají, že oběma napadenými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v d (dále jen " "), podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V jejich případě jim však soudy uložily povinnost zaplatit vedlejší účastnici finanční obnos, ačkoli její nárok byl již promlčen a stěžovatelé námitku promlčení v řízení před oběma soudy řádně vznesli. Napadená soudní rozhodnutí rovněž dle názoru stěžovatelů porušila jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek zakotvené v y a rovněž právo na soudní ochranu zakotvené v y. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Z obsahu spisu sp. zn. Okresního soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. 3. 2000, čj. - 15, byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici finanční částku, jak bylo výše uvedeno. Následnému odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka Liberec svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, čj. - 29, nevyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud, stejně jako stěžovatelé, vidí jádro celého sporu v tom, zda nárok vedlejší účastnice, který bezpochyby vznikl, byl či nebyl promlčen a konstatuje, že otázka případného stavění promlčecí lhůty v období mezi dnem přihlášení pohledávky vedlejší účastnice v dědickém řízení a dnem rozhodnutí v tomto řízení je otázkou zásadního právního významu a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR v žádném obdobném případě dosud nevydal sjednocující stanovisko, měli stěžovatelé podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle v příslušném znění. To však stěžovatelé neučinili, a nevyčerpali tedy všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje tak, jak to vyžaduje ustanovení , o Ústavním soudu.

Dále považuje Ústavní soud za nutné poukázat na skutečnost, že stěžovatelé se v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 5. 1995 zavázali uhradit vedlejší účastnici dlužnou mzdu za listopad a prosinec 1994, za leden 1995 a dále odstupné ve výši dvou měsíčních platů, tedy částku, kterou jsou na základě rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé vedlejší účastnici povinni uhradit. Obecné soudy se však nezabývaly právní kvalifikací této skutečnosti, kdy např. přichází v úvahu právní kvalifikace tohoto právního úkonu stěžovatelů jako písemného uznání závazku co důvodu i výše a s příslušnými dopady na délku promlčecí doby. Není však věcí Ústavního soudu právně hodnotit a posuzovat otázky, které obecné soudy ve svých rozhodnutích nezmínily, a tak fungovat jako další instance soustavy obecných soudů. Avšak již sama skutečnost, že tato dohoda byla stěžovateli platně uzavřena a že se v ní stěžovatelé zavázali příslušný finanční obnos vedlejší účastnici uhradit, posouvá celou věc mimo ústavní rovinu, neboť v této situaci nemůže být řeči o tom, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné

V Brně dne 4. června 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu