Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 482/98

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. R.T., 2. F.T., 3. R.S., všech zastoupených advokátkou JUDr. A.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé napadli ústavní stížností shora označený rozsudek. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhali žalobou určení, že nemovitosti specifikované v napadeném rozsudku, byly ke dni úmrtí F.T. staršího ve spoluvlastnictví F. a R.T. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. žalobu zamítl s tím, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že v případě předmětných nemovitostí nedošlo k platnému uzavření smlouvy o převodu nemovitostí. Na základě odvolání stěžovatelů pak Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení . Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu podali současně dovolání i ústavní stížnost. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. , dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, že stěžovatelé v dovolání předložili k řešení otázku hodnocení důkazů.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle d (dále jen " ") a současně že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené y a právo na rovné postavení účastníků před soudem podle y.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a uvedl, že se nedomnívá, že by v daném případě byl postup soudů v rozporu s napadenými články y. Za situace, kdy neexistuje (nebo nebyl nalezen) originál kupní smlouvy, musely oba soudy vycházet z opisu kupní smlouvy ověřeného bývalým státním notářstvím a čestného prohlášení, dotazníku podepsaného R.T. a jejím manželem. Z těchto důvodů odvolací soud učinil příslušné zjištění a závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o určení vlastnictví věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y ČR vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B., Praha, svazek 7).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces podle y. Ústavní soud konstatuje, že tento článek y stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky. Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Stěžovatelé dále namítají porušení práva na rovné postavení účastníků před soudem podle y, které však nijak nekonkretizují. Porušení zásady rovnosti účastníků před odvolacím soudem nebylo v dané věci shledáno.

Pokud se týká namítaného porušení y, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. 6. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu