Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 47/01

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V.K., zastoupeného JUDr. Z.M., proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. -67, ze dne 29. 9. 2000, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. -55, ze dne 5. 4. 2000, takto:

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal dne 22. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. -67, ze dne 29. 9. 2000, jímž bylo potvrzeno s usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. , ze dne 5. 4. 2000, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. u Obvodního soudu pro Prahu 4. Napadenými usneseními bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a tím došlo i k porušení y ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal u označeného soudu návrh na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. u téhož soudu (výživné rozvedené manželky) s odůvodněním, že v označené věci nebyly v řízení provedeny důkazy, týkající se chování žalované vůči jeho osobě, neboť její jednání, kdy mu brání stýkat se s nezl. synem, není v souladu s morálkou a dobrými mravy, a proto jí nelze přiznat výživné s ohledem na ustanovení , o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Dále Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením, č.j. -55, ze dne 5. 4. 2000 tak, že návrh na obnovu řízení zamítl. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že řízení o příspěvku na výživu rozvedené manželky bylo ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. -42, ze dne 26. 10. 1995, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. -62, ze dne 9. 10. 1996. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , ze dne 4. 12. 1997, byly rozvedené manželce, která opakovaně mařila styky navrhovatele s nezl. synem v období od 3. 12. 1994 do 1. 11. 1997, za toto jednání opakovaně pravomocně uloženy pokuty. Z uvedeného vyplývá, jak dovodil soud I. stupně, že skutečnost, že rozvedená manželka maří styky s nezl. synem, musela být navrhovateli známa již v původním řízení, v němž ji mohl uplatňovat. Navrhovatel vznesl také v původním řízení námitku amorálnosti přiznání výživného, touto námitkou se odvolací soud zabýval a nepovažoval ji za důvodnou, a proto, jak je uvedeno výše, rozsudek soudu I. stupně v původním řízení potvrdil. Již v původním řízení tak bylo řešeno, zda jednání rozvedené manželky spočívající v maření styku navrhovatele s nezl. synem je či není důvodem pro nepřiznání práva na výživu rozvedené manželky, přičemž odvolací soud v původním řízení dospěl k závěru, že důvod pro nepřiznání výživného naplněn není. V řízení o povolení obnovy řízení proto soud I. stupně uzavřel, že skutečnost uplatněná navrhovatele v návrhu na povolení obnovy řízení není novou skutečností, a proto s odkazem na ustanovení a b) (dále jen " ") návrh zamítl.

K odvolání navrhovatele, který namítal, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, neboť proti soudci soudu I. stupně vznesl dne 13. 3. 2000 námitku podjatosti, jež dosud nebyla předložena k rozhodnutí nadřízenému soudu. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal jednak námitku týkající se postavení soudce soudu I. stupně a dále přezkoumal i usnesení soudu I. stupně věcně. Ve vztahu k námitce rozhodování vyloučeným soudcem dospěl odvolací soud k závěru, že tato námitka naplněna není. Svůj závěr opřel o následující skutečnosti: navrhovatel již podáním ze dne 3. 11. 1999 navrhl vyloučení soudce soudu I. stupně z projednávání a rozhodování ve věci s odůvodněním, že tento soudce rozhodoval v jiné jeho věci, kde rovněž dne 21. 4. 1999 vznesl námitku podjatosti a soudce přesto rozhodoval dále. O podání ze dne 3. 11. 1999 rozhodl Městský soud v Praze usnesením, č.j. -50, ze dne 29. 12. 1999 tak, že uvedený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci. Dále Městský soud v Praze uvedl, že námitka podjatosti obsažená v podání ze dne 13. 3. 2000 je obsahově shodná s námitkou ze dne 21. 4. 1999, nejsou v ní uvedeny žádné další skutečnosti ve smyslu a kromě toho navrhovatel námitku vznesl bezprostředně poté, co mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 1999, když v mezidobí nebyly kromě nařízení jednání soudem prováděny žádné úkony. Za této situace je zřejmé, uvedl Městský soud v Praze, že o návrhu na vyloučení soudce z důvodu, který již soud posuzoval a rozhodl o něm, bylo pravomocně rozhodnuto. V takovém případě, konstatoval Městský soud, je odvolací námitka, že rozhodoval vyloučený soudce, neopodstatněná. Ve vztahu k věcnému přezkoumání napadeného usnesení pak odvolací soud uvedl, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že obecné soudy , zejména pak odvolací soud se v původním řízení o výživném rozvedené manželky s tvrzením navrhovatele vyrovnal a s odvolací námitkou navrhovatele, která se týkala předmětné skutečnosti, se vypořádal v odůvodnění rozsudku. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. , vyplývá, že rozvedené manželce byly rozhodnutím tamního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. P 91/95, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, č.j. -224, ze dne 17. 4. 1996, uloženy pokuty za neuskutečněné styky otce se synem v období od 3. 12. 1994 do 4. 11. 1995. Městský soud v Praze proto konstatoval, že soud I. stupně tedy zcela správně dovodil, že navrhovatelem uplatněný důvod obnovy řízení není takovou skutečností nebo důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení, ani důkazem, jenž nemohl být v původním řízení proveden, protože již tehdy věděl, že rozvedená manželka styky se synem maří. Na základě uvedeného proto Městský soud v Praze usnesením, č.j. -67, ze dne 29. 9. 2000, potvrdil usnesení soudu I. stupně.

Proti oběma uvedeným usnesením v řízení o povolení obnovy řízení podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podle jeho názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu podle y a tím byl porušen i y ČR. Porušení svého práva napadenými rozhodnutími spatřoval navrhovatel v tom, že soudem nebyl vyzván ke konkretizaci svých tvrzení, nikdy nebyl poučen v čem spočívá důkazní břemeno, ač průběžně upozorňoval soudy na trestní stíhání rozvedené manželky v souvislosti s mařením úředního rozhodnutí. Ani jeden soud si nevyžádal příslušný trestní spis, který by prokazoval intenzitu nemorálního chování rozvedené manželky. Porušení práva na soudní ochranu navrhovatel viděl v tom, že postupem soudu vůči jeho osobě mu byla odepřena spravedlnost. Dále navrhovatel tvrdil, že nelze přiznat výživné ve prospěch někoho, kdo se chová v rozporu s dobrými mravy a toto chování není jednorázový akt ale trvalý jev. Materiální důkaz o těchto skutečnostech nebylo možno soudu předložit, protože rozhodnutí v řízeních, kde se tyto otázky posuzovaly, byla vydána až po rozhodnutí v řízení o výživném. Tvrzení soudu o tom, že k těmto skutečnostem již soudy v původním řízení přihlédly a není proto důvod obnovy řízení dán, nevzalo v úvahu, že původní soudy vycházely jen z tvrzení navrhovatele, které nebylo doloženo žádnými materiálními důkazy. Navrhovatel proto s poukazem na uvedené tvrdil, že došlo jednak ke zřetelnému porušení v takovém rozsahu, že došlo i k porušení ústavní zásady stanoveného postupu a k opomenutí ústavní zásady ochrany práva ( y ČR) a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( y). V průběhu řízení navrhovatel doplnil původní podání dalšími údaji týkajícími se chování rozvedené manželky ve vztahu k realizaci styku navrhovatele s nezl. synem. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení, který se odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného u, přezkoumal Ústavní napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním hodnocením skutkového stavu. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází se zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením , nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům, odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly, zda jsou naplněny důvody pro obnovu řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svém postupu porušily povinnosti uložené jim , a to ani ve vztahu k zásadám (principům) ovládajícím institut obnovy řízení. Pokud jde o námitku, že soudy nepoučily navrhovatele o tom, jak má postupovat při dokazování, je zapotřebí si uvědomit, že obecné soudy nemohou poučovat účastníky řízení o skutečnostech, které se týkají merita věci. Ústavní soud konstatoval, že v postupu obecných soudů neshledal porušení namítaných ustanovení , y ČR a y.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senát u