Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 307/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci SÚ., zastoupeného JUDr. A.B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 1998, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným dne 21. května 2001, se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí soudů a také zrušení ustanovení . Uvedl, že podle jeho přesvědčení napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva, zaručená d, věta první a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i , a 96 y ČR. Poukázal na průběh řízení před soudem I. stupně, na výrok rozsudku, jímž byl nárok uplatněný proti prvnímu a čtvrtému žalovanému vyhrazen ke konečnému rozhodnutí, jakož i na to, že soud svým rozhodnutím vyloučil solidaritu na straně žalovaných. Odvolacímu soudu vytkl, že se s odvoláním v celém rozsahu nevypořádal, nezabýval se ani nečinností soudu, na kterou bylo poukázáno, a pokud jde o dovolací soud, ten podle jeho přesvědčení postup obou soudů nepřezkoumal a jejich nečinností se nezabýval.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , odst. 2, , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozhodnutí, napadených ústavní stížností, zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Výrokem usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo důvodně a v souladu s a s odmítnuto dovolání, směřující proti rozhodnutí soudu II. stupně, jímž byl potvrzen výrok Obvodního soudu pro Prahu 1 o zamítnutí žaloby proti odpůrci 2) a 3) a rozhodnuto o jejich nákladech řízení. Je nepochybné, že žádný z těchto výroků se stěžovatele, jako žalovaného, netýkal a proto nebyl k podání dovolání vůči těmto rozhodnutím osobou oprávněnou, a to pak nelze ani v tomto rozsahu považovat za prostředek, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Za této situace pak ústavní stížnost směřující proti výroku ad. I. usnesení Nejvyššího soudu ČR, byla shledána zjevně neopodstatněnou a proti výrokům odvolacího soudu, označeným jako I., II. a III., s ohledem na datum doručení rozsudku (1. září 1999) a skutečnost, že k podání ústavní stížnosti došlo dne 21. května 2001 - za návrh, podaný po lhůtě k tomu stanovené [ a odst. 1 písm. b) , ve znění pozdějších předpisů].

Pokud jde o zamítnutí dovolání, jímž stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, odmítající jeho opravný prostředek proti výroku, kterým soud I. stupně rozhodl, že o uplatněném nároku žalobce proti prvnímu a čtvrtému žalovanému rozhodne v rozsudku konečném, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001, v němž se jmenovaný soud vypořádal s námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vyložil znění , umožňující aby soud rozhodl, je-li to účelné, jen o části projednávané věci, jak soud I. stupně také učinil.

Pro výše uvedené byl dán důvod k odmítnutí návrhu jako zjevně neopodstatněného [ , ve znění pozdějších předpisů].

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti není stěžovatel osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení části [ , cit. zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2001