Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 270/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. a V.K., obou zastoupených JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 18. června 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově ( -278) se podává, že ve věci navrhovatelů Z.H. a P.H. proti odpůrcům BP, K.H., J.H., ing. J. a V.K., o určení vlastnického práva k nemovitostem, rozhodl Okresní soud v Přerově tak, že se určuje, že navrhovatelé jsou bezpodílovými spoluvlastníky nemovitosti (domu č. p. 1245 a stavební plochy p. č. 383). Navrhovatelé zakoupili nemovitosti kupní smlouvou ze dne 23. 8. 1990 od BP po předchozím projednání se svým zakladatelem - městským úřadem a uvedli, že o nárocích jiných osob k předmětným nemovitostem se dozvěděli poprvé z dopisu BP, jímž byl pan H. pozván 10. 8. 1990 k projednání restitučních nároků manželů H. Tam byli seznámeni s rozsudkem Okresního soudu v Přerově , který byl již v právní moci. Navrhovatelé tvrdili, že do té doby je nikdo neinformoval o probíhajícím řízení a neměli možnost prokázat, že nemovitosti nabyli v souladu s právními předpisy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále plyne, že dne 31. 3. 1992 podali manželé H. proti BP žalobu o vydání nemovitostí podle , jímž se domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí v restitučním řízení, přičemž dohoda o vydání věci je obsažena ve výroku rozsudku, sp. zn. . Kupní smlouvou ze dne 5. 10. 1994 prodali manželé H. nemovitosti společnosti K., která je následně kupní smlouvou ze dne 19. 10. 1994 prodala stěžovatelům. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že kupní smlouva ze dne 23. 8. 1990, uzavřená mezi panem H. a BP, je platná. Soud I. stupně neshledal rozpor této smlouvy s a konstatoval, že jejich převod nelze posuzovat jako neplatný ani pro rozpor s dobrými mravy. Soud poukázal rovněž na to, že navrhovatelé provedli rozsáhlé opravy nemovitostí, kdy museli získat náhradní byty pro dosavadní nájemce nacházející se v domě č. p. 1245. Soud zkoumal platnost smlouvy z hlediska její souladnosti se zákonným opatřením č. a V souvislosti s vyhláškou poukázal soud na to, že , účinným od 1. 5. 1990, byl zrušen uvedené vyhlášky, jenž omezoval možnosti státních podniků převádět vlastnictví k věcem v národním majetku uvedené v ust. až 4, odst. 6 až 7 a odst. 11; omezení státních podniků do té doby platící podle až 4, odst. 6 až 8 a odst. 11 tedy v době uzavření smlouvy již neplatilo. Soud konstatoval, že nemovitosti neměly být vydány v restitučním sporu, navrhovatelé zůstali vlastníky, resp. vlastnické právo navrhovatelů bylo překážkou vlastnického práva manželů H.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, přejal skutková zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování v meritu věci jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudky Okresního soudu v Přerově ze dne 18. června 1999 ( -278) a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. listopadu 2000 (40 Co 1316-327) a tvrdili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo "na vlastnictví majetku" ( d). Podle odůvodnění ústavní stížnosti porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřovali stěžovatelé v tom, že prodeji nepotřebného majetku bránilo ustanovení ( a až 4, odst. 6 až 7 a odst. 11). Tato zákonná ustanovení umožňovala převést do vlastnictví majetek jen v případech, kdy o nabídku vrácení neprojevili zájem jejich bývalí vlastníci, popř. jejich dědici. Protože citovaná ustanovení, která neumožňovala uskutečnit prodej nepotřebného majetku manželům JUDr. Z. a P.H., byla zrušena až zákonem č. 103/90 Sb., který nabyl účinnosti

od 1. 5. 1990, postupoval BP v rozporu s ustanovením d, v rozporu s , a tím, že nenabídl nepotřebný majetek právním nástupcům původního vlastníka, od něhož byl tento majetek získán v době, kdy zjistil, že se jedná o nepotřebný majetek, a také v rozporu s vyhl. č. , . Z dohody uzavřené mezi BP a manžely H. ze dne 12. 2. 2000 tedy vyplývá, že účastníci smlouvy, kterou uzavřeli dne 23. 8. 1990 jednali s úmyslem porušit zákon a v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázali stěžovatelé na neplatnost této smlouvy podle . Stěžovatelé navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozsudků Okresního soudu v Přerově a Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé tvrdili rozpor napadených rozhodnutí s d. Mimo polemiky se závěry obecných soudů jeho porušení blíže neodůvodňuje. Podle d má každý právo vlastnit majetek. Podle vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy (jiné odstavce tohoto ustanovení nepřicházejí vzhledem k povaze věci v úvahu). Na tomto místě postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které se v intencích d chrání pouze vlastnictví, jež není zpochybňováno v řízení před obecnými soudy. Spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna či prokázána, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994,

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995). K porušení d tedy nedošlo.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé brojili proti neplatnosti smlouvy ze dne 23. 8. 1990 a tvrdili její nesoulad s právními předpisy, zejména s vyhl. federálního ministerstva financí č. , o hospodaření s národním majetkem, v platném znění, a rozpor s dobrými mravy ( obč. zák.). V této souvislosti lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které výklad norem práva hmotného a jejich aplikace spadá do pravomoci příslušných orgánů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že se obecné soudy dostatečným způsobem, po rozsáhle provedeném dokazování (zejména ze strany Okresního soudu v Přerově), vypořádaly s posouzením neplatnosti stěžovatelem zpochybňované smlouvy, a to jak ve vztahu k zákonnému opatření č. , k dobrým mravům ( obč. zák.), tak ve vztahu k jednotlivým ustanovením uvedené vyhlášky. Pokud jde o napadená rozhodnutí obecných soudů, tato jsou v souladu s příslušnými ustanoveními ( , ). Napadená rozhodnutí tedy nevykazují znaky protiústavnosti.

Obdobně nedůvodné je v obecné rovině pojaté tvrzení stěžovatelů co do jejich poukazu na údajné jednání účastníků smlouvy s úmyslem porušit zákon. Převod vlastnického práva k nemovitostem byl proveden na základě kupní smlouvy ze dne 23. 8. 1990, tj. v době, kdy ust. vyhl. č. , v platném znění, již bylo zrušeno. Převod byl tedy realizován v souladu s touto vyhláškou. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které dopad vyhlášky na kupní smlouvy ze dne 23. 8. 1990 podrobněji rozebírá.

Ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo tedy z takto vyložených důvodů shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, návrh na zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Přerově ( -278) a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ( -327) byl shledán jako zjevně neopodstatněný, zjevná neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2001