Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 180/01

Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.M., zastoupeného JUDr. R.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [, , , odst. 2 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000 (-41), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (-25), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele ve věci neplatnosti ústní dohody o rozvázání pracovního poměru, a tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d) před nezávislými a nestrannými soudy (y ČR) tím, že neúplně zjistily skutkový stav věci a nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení ( , d). Na podporu svých tvrzení uvedl stěžovatel odkaz na nález Ústavního soudu

. Stěžovatel navrhl zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že ústní dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. září 1999 je neplatná.

Z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně je patrno, že žaloba stěžovatele na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou byla zamítnuta v důsledku nesplnění hmotněprávní podmínky uvedené v , dle které neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Po zhodnocení provedených důkazů soud I. stupně dospěl v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( ) k závěru, že pracovní poměr stěžovatele byl ukončen ke dni 30. září 1999, a od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta, ve které se měl domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel podal svou žalobu až 11. února 2000; zákonem stanovená lhůta k uplatnění jeho práva tedy dodržena nebyla.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.

Z připojeného spisu Obvodního soud pro Prahu 8 () se podává, že obecné soudy provedly veškeré stěžovatelem navržené důkazy. Z protokolů o jednání před obvodním soudem ze dne 25. května 2000 (č. l. 19 připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 -

) a před odvolacím soudem ze dne 27. listopadu 2000 (č. l. 38 uvedeného spisu) plyne, že stěžovatel neměl dalších návrhů na doplnění dokazování, rovněž tak v ústavní stížnosti nebylo provedení dalších návrhů navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně.

V ústavní stížnosti stěžovatel v obecné poloze tvrdil neúplnost a nedostatečnost skutkového stavu věci soudem, na podporu tohoto tvrzení nenavrhl před obecnými soudy provedení žádného důkazu. V rovině konkrétní polemizoval pouze se způsobem hodnocení výpovědi jednatele žalovaného ing. V.Š. V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není totiž příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržují ústavní procesní postupy (hlava pátád). Procesní pochybení obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti shledáno nebylo; stěžovatel je ostatně ani netvrdil. V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Obdobně nedůvodné je v obecné rovině formulované tvrzení stěžovatele stran porušení zásady rovnosti účastníků řízení ( , d) a y ČR, jejichž porušení stěžovatel nikterak blíže nerozvedl. Z předloženého spisu však porušení těchto ústavně zaručených práv shledáno nebylo, odhlédnuto od toho, že y ČR na daný případ nedopadá, neboť obsahuje odkaz ústavního zákonodárce obecnému zákonodárci k respektování ústavní zásady zde obsažené.

Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

je nepřípadný. Tento nález se vztahuje k tzv. "opomenutým důkazům", tj. důkazům, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazům, jimiž se soud při postupu podle (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval; jde tedy o důkazy, které byly v řízení před obecnými soudy již uplatněny a jež zůstaly obecnými soudy nepovšimnuty. Ve věci posuzované ústavní stížnosti naproti tomu obecné soudy provedly všechny stěžovatelem navržené důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitým způsobem vypořádaly.

Z takto vyložených důvodů je zřejmé, že nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 31. května 2001