Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 14/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MF a FNM, zastoupeného JUDr. V.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. -241, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2001, doplněným FNM ČR podáními ze dne 16. 2. 2001, označenými jako "ústavní stížnost" a "doplnění ústavní stížnosti", se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č.j. -241, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, č.j. -204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2000, č.j. -226. Dovolání Ministerstva financí bylo odmítnuto jako nepřípustné z toho důvodu, že nepodalo odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Dovolání FNM bylo odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že jeho přípustnost nelze dovodit z žádného ustanovení platného práva. Stěžovatelé byli pravomocně zavázáni vydat společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (žalobkyním v řízení před obecnými soudy) specifikovaná množství akcií obchodní společnosti G.

Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a tvrdí, že napadené usnesení je v rozporu s y ("Ústava") a d ("Listina"). Skutečnost, že ve stejném řízení Nejvyšší soud ČR dovolání podané vedlejšími účastníky projednal a zcela mu vyhověl, považují za zjevnou preferenci majetkových nároků vedlejších účastníků na úkor majetku státu. Dle názoru stěžovatelů dovolací soud měl jimi podané dovolání projednat a řádně se zabývat vznesenými námitkami. Dále namítli, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že schválením privatizačního projektu, resp. vydáním rozhodnutí o privatizaci a předáním privatizačního projektu na FNM, přechází dispozice s privatizovaným majetkem na FNM, neboť on je subjektem, který realizuje rozhodnutí o privatizaci. MF v dané etapě může jen posuzovat oprávněnost restitučního nároku a o tomto rozhodnout, ale vypořádání daného nároku realizuje FNM.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 2. 2001 FNM opětovně zrekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, a dále opětovně uvedl, že nesouhlasí s právními názory dovolacího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání, neboť dle jeho přesvědčení dovolací soud měl o jeho dovolání rozhodnout jako o dovolání přípustném, protože byl vázán vlastními již dříve vyslovenými právními závěry ohledně přípustnosti dovolání ve vztahu k rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel tvrdí, že právní názor dovolacího soudu, kterým byly dotčené soudy obou stupňů vázány, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadeným usnesením dovolacího soudu se cítí být dotčen na svém základním právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveném v y.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení a dodal, že dle jeho názoru oběma stěžovatelům jde spíše o nápravu postupu ve věci, v níž MF jako účastník občanského soudního řízení nevyužilo své právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Z téhož důvodu nebylo legitimováno ani k podání dovolání. FNM podal dovolání s odkazem na ust. , ačkoliv aplikace tohoto ustanovení nepřicházela do úvahy už z důvodů vyplývajících z jeho gramatického výkladu a dosavadního průběhu řízení. V situaci, kdy podmínky přípustnosti dovolání po vydání konečného rozsudku, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, č.j. -204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2000, č.j. -226, se nenabízely, měli stěžovatelé možnost podat ústavní stížnost již proti uvedenému rozsudku. Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti se koncentrují do nesouhlasu s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR zaujatém nikoliv v napadeném usnesení, ale v dřívějším jeho rozsudku ze dne 24. 2. 1998, č.j. -147, což vyplývá z důvodů ústavní stížnosti, podle níž měl dovolací soud "přehodnotit závěr, že ministerský výměr z 29. 6. 1949 byl konečným aktem znárodňovacím". Za této situace je nutno se zabývat otázkou včasnosti ústavní stížnosti. Pokud se ústavní stížnost zabývá věcným rozborem důsledků, které nastaly po vydání uvedeného posledního rozhodnutí odvolacího soudu, zaujetí stanoviska k této části ústavní stížnosti by nebylo namístě s ohledem na procesní povahu napadeného usnesení dovolacího soudu. Závěrem uvedl, že tvrzení v ústavní stížnosti uplatněná neodůvodňují závěr o zásahu do ústavních práv stěžovatelů, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu dovolacího soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů a to z následujících důvodů.

Pokud jde o ústavní stížnost MF, nutno na takovou stížnost pohlížet jako na stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou. Stát není legitimován sám proti sobě brojit touto formou, neboť ústavní stížnost může podat za stanovených podmínek toliko právnická nebo fyzická osoba. Pokud by se i jednalo o subjekt legitimovaný, byla by ústavní stížnost nepřípustná podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ust. zákona, tedy pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což plyne ze skutečnosti, že ministerstvo nepodalo odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, č.j. -204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2000, č.j. -226.

Toliko FNM, jako právnická osoba zřízená , je formálně k podání ústavní stížnosti legitimován. Podstatou ústavní stížnosti tohoto Fondu je nesouhlas s procesněprávním posouzením jím podaného dovolání Nejvyšším soudem ČR, který dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné. Odůvodnění samotné ústavní stížnosti však neobsahuje jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci, když stručný poukaz na obsah (míněn je patrně ) y a y, za takovou argumentaci považovat nelze. Stejně tak z ústavní stížnosti nevyplývá, která z ustanovení měl dovolací soud porušit způsobem, jež by současně představoval zásah do ústavních procesních práv stěžovatele. Z tohoto pohledu nelze ústavní stížnost posoudit jinak, než jako návrh zjevně neopodstatněný. Z obsahu ústavní stížnosti pak dále plyne, že fakticky směřuje proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 12. 1999, č.j. -204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2000, č.j. -226, resp. proti předcházejícímu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998, č.j. -147, a v tomto směru jde navíc o návrh podaný opožděně.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu