Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 261/01

Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.L., zastoupené JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001, čj. -31, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 2000, čj. zn. 370/91/R-1/Davidová, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2001 ( -31), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 2000 (PE 144/2000 zn. 370/91/R-1/Davidová) dle ustanovení zák. čís. , v platném znění, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí stavební parcely č. 20 o výměře 129 m2 se stodolou s č. p. 76, parc. č. 32/1 zahrada o výměře 250 m2 a parc. č. 32/2 pastvina o výměře 121 m2 v kat. území P.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jejího odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatelka namítala, že odvolací soud shledal pouze tíseň na straně prodávající, ale nikoliv však nápadně nevýhodné podmínky. Poukazuje na nesprávnost a neúplnost znaleckého posudku, dle kterého byla stanovena úřední cena nemovitostí, a nemožnost prodat nemovitosti za tržní cenu. Dále předložené důkazy byly hodnoceny selektivně, nebyl brán v potaz důkaz objektivní, proto skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s právními závěry. Dle názoru stěžovatelky neúplně zjištěný skutkový stav věci ve svých důsledcích vedl k nesprávným právním závěrům, kde je rigorózně rozlišována tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, se jí jeví jako účelové řešení na úkor restituenta a dochází tak fakticky ke konvalidaci nezákonnosti tehdejších úkonů. Dle tvrzení stěžovatelky pozemkový úřad i odvolací soud svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo dané d, a to jejím d a y ČR.

Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu a správního orgánu, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi právními závěry pozemkového úřadu a obecného soudu, a jejich skutkovými zjištěními, a rovněž je nutno konstatovat, že se vypořádaly se všemi uvedenými námitkami stěžovatelky.

Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelky ( d a y ČR).

Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek d a y ČR) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. května 2001