Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 186/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. Z.B., zastoupeného JUDr. L.K., proti sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 26. 1. 2001, čj. 391/11172/2001, za účasti Ministerstva financí ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného oznámení, kterým byl vyrozuměn o odložení jeho opakované žádosti o prominutí důchodové daně za rok 1990 ve výši 39.100,- Kč , za rok 1991 ve výši 793.600,- Kč a penále ve výši 832.700,- Kč.

V ústavní stížnosti uvádí, že dne 5. 1. 1998 podal u Ministerstva financí ČR opakovanou žádost o prominutí penále z doměrku na důchodové dani za roky 1990 a 1991. Podáním ze dne 14. 12. 1998 žádost doplnil tak, že žádá i o prominutí doměřené důchodové daně. Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 22. 2. 1999, čj. , jeho žádosti částečně vyhovělo a prominulo mu penále ve výši 423.647,- Kč. Přípisem ze dne 30. 11. 1999 stěžovatel upozornil, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o prominutí penále, nikoliv o prominutí daně. Ministerstvo financí ČR stěžovateli ústavní stížností napadeným oznámením sdělilo, že jeho opakovanou žádost o prominutí důchodové daně a penále s odkazem na ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ) odkládá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí důvody, pro které došlo na základě daňové kontroly, provedené v roce 1992, dle jeho názoru k nesprávnému vyměření důchodové daně a z této skutečnosti dovozuje nárok na prominutí daně včetně penále. Je přesvědčen, že závěry Ministerstva financí ČR, dle nichž nejsou ve věci dány podmínky pro prominutí důchodové daně z důvodů nesrovnalostí, vyplývajících z uplatňování daňových předpisů a že není třeba odstranit tvrdost vůči stěžovateli, jsou v natolik extrémním rozporu s konkrétními okolnostmi dané věci, že byla porušena jeho základní práva. Přestože na prominutí daně dle ustanovení není nárok, zákon stanoví podmínky, za kterých tak lze učinit, a jedná se tedy o opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým může být zasaženo základní právo stěžovatele. Ani okolnost, že zákon nestanoví povinnost rozhodnutí o žádosti o prominutí daně a penále odůvodnit, nezbavuje Ministerstvo financí ČR každou věc z hlediska ustanovení pečlivě přezkoumat, přičemž stěžovatel má mít právo znát, jakými úvahami se Ministerstvo financí ČR ve svém postupu řídilo, a to zejména vzhledem k tomu, že nejdříve bylo na základě téže žádosti rozhodnuto o částečném vyhovění a posléze byla dne 26. 1. 2001 bez dalšího posouzení odmítnuta. Stěžovatel poukázal na to, že vysokou a nespravedlivě mu doměřenou daň zaplatil, penále představující 100 % daňové povinnosti je nepřiměřeně tvrdé a neadekvátní k nenávratnému odepisování nesrovnatelně vyšších částek krachujících bank a podniků, kdy ztráta je přenášena na všechny daňové poplatníky.

F.ú. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v případě žádosti o prominutí daně a penále ze dne 5. 1. 1998 se jednalo o opakovanou žádost, o které již bylo Ministerstvem ČR rozhodováno (rozhodnutí ze dne 22. 4. 1994 a ze dne 24. 1. 1995). Těmto předchozím žádostem nebylo vyhověno, neboť se nejednalo o nesrovnalost, vzniklou v souvislosti s uplatňováním daňového zákona, ale o dodanění z důvodu porušení právního předpisu. Vzhledem k tomu, že dne 11. 11. 1996 stěžovatel uhradil doměrky důchodové daně za rok 1990 a 1991, bylo mu rozhodnutím ze dne 22. 2. 1999 prominuto penále přesahující doměřenou daň. Další žádost stěžovatele ze dne 30. 11. 1999 o prominutí již uhrazeného doměrku důchodové daně a penále, ve které stěžovatel uvádí tytéž důvody jako v předchozích žádostech (tj. neopodstatněná domněnka, že důchodové dani podléhaly jen příjmy dosažené z činnosti zapsané v obchodním rejstříku, která však odporuje ustanovení , ve znění ), byla proto odložena v souladu s ustanovením

Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem a ověřil uváděná tvrzení, dospěl k závěru, že není důvodná.

Dle ustanovení platí, že byla-li žádost o prominutí daně zamítnuta, lze novou žádost podat nejdříve po šedesáti dnech ode dne doručení zamítavého rozhodnutí. V této nové žádosti nemohou být uplatněny stejné důvody, které již obsahovala žádost původní. Při opakování již odmítnutých důvodů bude nová žádost bez posouzení odložena. O odložení musí být žadatel vyrozuměn.

Z výše uvedeného zcela jednoznačně vyplývá a stěžovatel rovněž potvrzuje, že v dané věci se jedná o opakovanou žádost o prominutí daně a jejího příslušenství, přičemž stěžovatel ve svých žádostech na podporu svého požadavku uvádí totožné argumenty. Jeho žádosti již byly ve smyslu ustanovení § 55a posouzeny a zamítnuty, částečně bylo pouze vyhověno jeho poslední žádosti, když mu vzhledem k doplacení doměrku daně bylo prominuto neuhrazené penále, přesahující nedoplatek vlastní daně (Ministerstvo financí ČR tak ve vyhovující části rozhodnutí ve vztahu k příslušenství daně aplikovalo část ustanovení , která u příslušenství umožňuje jeho prominutí tzv. z důvodů tvrdosti). Za této situace nelze považovat postup ministerstva financí ČR, které v souladu s odst. 3 ustanovení stěžovatelovu opakovanou žádost odložilo, za nezákonný či protiústavní, neboť za jinou skutečnost než dosud uváděnou nelze považovat to, že stěžovatel dobrovolně zaplatil dlužný nedoplatek daně, o jehož prominutí žádá. K další námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že pokud zákon v odst. 4 citovaného ustanovení výslovně upravuje, že rozhodnutí o prominutí daně není třeba odůvodňovat a dle odst. 3 tohoto ustanovení postačí žadatele pouze vyrozumět o jeho odložení, není možné extenzivním výkladem zastávaným stěžovatelem v podstatě měnit stávající právní úpravu dané problematiky v rozporu s úmyslem zákonodárce.

Pokud jde o námitky, ve kterých stěžovatel namítá, že došlo k nesprávnému a nespravedlivému doměření vlastní daně, bylo na místě, aby je uplatnil ve vztahu k původním rozhodnutím finančních orgánů o doměření důchodové daně za zdaňovací období roku 1990 a 1991 a využil v tomto směru všech procesních prostředků včetně soudního přezkumu k ochraně svého práva.

Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR) je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány, není však ve vztahu k těmto orgánům další přezkumnou či odvolací instancí a pokud tyto orgány postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d, není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat. Uvedené se plně vztahuje i na oprávnění Ministerstva financí ČR posoudit, zda jsou dány mimořádné důvody pro prominutí daně, uložené na základě rozhodnutí, a v případě příslušenství daně oprávnění tak učinit i z důvodů odstranění tvrdosti.

Ústavní soud tedy neshledal v souvislosti s rozhodováním o opakované žádosti o prominutí daně a jejího příslušenství porušení d, neboť Ministerstvo financí ČR postupovalo zcela v intencích zákona a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. K namítanému porušení d, kterým je stanoveno, že daně lze ukládat jen na základě zákona, rovněž nemohlo už z povahy věci dojít, neboť v dané věci nešlo o uložení daňové povinnosti, ale o prominutí povinnosti již stanovené, na než navíc není právní nárok.

Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo, než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu