Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
40375.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 41/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D.Š., zastoupeného JUDr. J.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000, sp. zn. 5 To 97/2000 , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2000, sp. zn. 46 T 6/2000 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a současně i rozsudku, proti kterému odvolání směřovalo, jímž byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu.
Nalézací soud stěžovatele shledal vinným z trestného činu zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že s poškozeným uzavřel smlouvu o zprostředkovaném zakoupení bytu a za tím účelem od něj vyinkasoval 1.000.000,- Kč, když byt na vlastní jméno koupil a, v rozporu s původní dohodou, na poškozeného nepřevedl, ale prodal jej, a peníze užil pro svoji osobní potřebu. Z provedených důkazů ovšem dle stěžovatele vyplývá, že jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci provedené obecnými soudy, nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, a jimiž bylo třeba se při posuzování věci zabývat. V důsledku toho nejsou v souladu se zákonem ani napadená rozhodnutí. Podle stěžovatele je tedy nezbytné trvat na tom, aby obecné soudy plnily svoji povinnost, tj. aby hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje při tom pečlivě ke všemu, co vyšlo během řízení najevo. V ústavní stížnosti také stěžovatel popírá, že by s poškozeným uzavřel dohodu o koupi bytu, jejíž existence vyplývá pouze z výpovědi poškozeného.
V postupu obecných soudů stěžovatel shledal zejména porušení zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zveřejněné pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva", když žádným důkazem nebyla vina stěžovatele prokázána. Nebylo tedy prokázáno zavinění stěžovatele a tím nebyla splněna obligatorní podmínka subjektivní stránky trestného činu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl kriminalizován občanskoprávní vztah, který mezi stěžovatelem a poškozeným vznikl, když stěžovatel nebyl, z objektivních důvodů, schopen uhradit poškozenému dlužnou částku, ačkoliv se o to pokoušel. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listin y, který zaručuje, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pouze pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku. K tomu stěžovatel konstatuje, že mu sice byl udělen podmíněný trest odnětí svobody, avšak hrozba výkonu trestu je reálná, v průběhu zkušební doby mohou nastat okolnosti, které stěžovatel nemůže ovlivnit a bude zbaven svobody.
V postupu obecných soudů stěžovatel shledal rovněž porušení jeho práva na nestranný a spravedlivý proces, v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listin y, a současně i čl. 90 a čl. 95 Ústav y ČR.
Ústavní soud si na základě ustanovení § 42 odst. 4 vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 5 To. Ta ve vyjádření uvedla, že výhrady stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, se převážně shodují s odvolacími námitkami stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu, a byly rovněž prezentovány jako obhajoba stěžovatele v řízení před soudem prvého stupně, který se s nimi vyrovnal v odůvodnění napadeného rozsudku. K výhradám směřujícím proti způsobu hodnocení důkazů provedených u hlavního líčení odkazuje účastník na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Nesouhlasí také s námitkou stěžovatele, že mu žádným provedeným důkazem nebyla prokázána vina. Obecné soudy vycházely z jednoznačné výpovědi poškozeného, jejímuž obsahu odpovídaly i následné kroky stěžovatele. Rovněž není správné tvrzení, že soud prvého stupně nehodnotil důkazy svědčící v prospěch stěžovatele, což odůvodnění napadených rozhodnutí také vyvracejí. Podle názoru účastníka obecné soudy plně respektovaly ustanovení trestního řádu, a právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušily, stejně jako další ústavo u garantovaná práva.
K žádosti o vyjádření se k ústavní stížnosti se Vrchní státní zastupitelství v Praze vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka.
Na základě všech předložených podkladů shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na své dřívější závěry, na základě kterých dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listin y), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Z odůvodnění je dále zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá skutečnosti, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, která je určena právě obecným soudům. O to více zkoumá procesní stránku věci, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel opominul skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republik y, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 ). Ústavní soud se zabývá eventuálním porušením běžných práv teprve tehdy, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Jinak neprovádí nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Namítané porušení presumpce neviny Ústavní soud neshledal, neboť skutečnost, že obecný soud na základě předložených důkazů dospěl k právnímu závěru o vině a trestu, není možno považovat za presumpci viny. Na základě čl. 40 odst. 1 Listin y jsou to totiž právě obecné soudy, které jediné jsou oprávněny rozhodovat o vině a trestu, a výkon této činnosti není možno považovat za porušení základních práv.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listin y, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listin y zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Také stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 2 Listin y není možno uznat, už s ohledem na skutečnost, že v jeho případě byl stanoven trest podmíněný. Za zcela nepřípadný je třeba považovat argument stěžovatele, že hrozba výkonu trestu je reálná a v průběhu zkušební doby mohou nastat okolnosti, které stěžovatel nemůže ovlivnit a může být zbaven svobody.
Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. 5. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu