Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 47/01

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. T.C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 24. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2000, sp. zn. , kterým byl odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz k trestu odnětí svobody v trvání desíti let.

Stěžovatel uvádí, že obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, a jeho spolupachatele, že nalezli nejméně 507 padělaných bankovek v nominální hodnotě 100,- USD, které se snažili předat Policii ČR. Naopak své závěry opřely o výpovědi příslušníků Policie ČR, jimž se uvedené bankovky snažili prodat. Stěžovatel tvrdí, že jeho obhajoba byla od počátku řízení neměnná, a že celá akce byla zaměřena na zdiskreditování spolupachatele stěžovatele, který s policií spolupracoval, avšak bez slibovaných výsledků. Dále je v ústavní stížnosti uvedeno, že neexistují důkazy prokazující vinu stěžovatele, kdy důkazy byly získány, a v podstatě vyprovokovány, činností pracovníků Policie ČR, a to nezákonným způsobem. K osobě policisty se kterým spoluobžalovaný spolupracoval, stěžovatel uvedl, že k jeho činnosti agenta, ve smyslu , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Policii ČR", nebylo vydáno povolení soudce krajského soudu, kdy tento příslušník policie navíc používal svých krycích dokladů i v situacích, kdy k tomu nebyl žádný důvod.

Stěžovatel odkazuje též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, týkající se nezákonnosti vyprovokování trestného činu policií a ohledně procesní neúčinnosti takto získaných důkazů. V uvedeném případě byla též Policií ČR prováděna monitorovací činnost, za použití operativní techniky, a to již před uvedeným předáváním peněz, avšak záznamy ze samotného předávání nebyly policií předloženy, ačkoliv právě ony by mohly jednoznačně prokázat nevinu stěžovatele a jeho společníka. Dále vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nebyly provedeny důkazy, které obžalovaní k provedení požadovali, a tím byla porušena zásada rovnosti stran.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedené hodnocení věci, vzhledem k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a nepřesvědčivé, a že rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Zejména se jednalo o právo na osobní svobodu zakotvené v d (dále jen " "), a dále práva na soudní ochranu zakotvená v ; a v y.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy učiněné dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 3 To, který uvedl, že soudy obou stupňů vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodování ve věci a to i s námitkami, které stěžovatel uvedl v odvolání i v ústavní stížnosti. Dále uvádí, že soud prvého stupně postupoval v souladu s procesními zásadami dle § 2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů ,,dále jen "trestní řád". V případě svědka - příslušníka Policie ČR účastník uvedl, že se nejednalo o agenta ve smyslu zákona o Policii ČR, a tím méně o provokaci ze strany police. Ani soud odvolací neshledal, že by svědectví příslušníka policie bylo osamocené a že by nekorespondovalo s ostatními provedenými důkazy. Soudy důsledně vycházely se shromážděných důkazů a účastník je proto přesvědčen, že nebyla porušena rovnost stran ani právo stěžovatele na obhajobu.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil také vedlejší účastník - Vrchní státní zástupce v Praze, který se svého postavení vzdal.

Ústavní soud na základě předložených podkladů a na základě spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že řízení před soudy, zejména před soudem odvolacím, napadené ústavní stížnosti, nebylo v rozporu se základními právy tak jak jsou chráněna v citovaných článcích y.

Ze spisu, a z rozsudků obecných soudů shledal Ústavní soud, že se námitkami uvedenými v ústavní stížnosti zabýval již soud nalézací, který konstatoval, že z řady nejasností a rozporných tvrzení, byla nepochybně vyextrahována trestná činnost, pro kterou stěžovatel i jeho společník stanuli před soudem. Tato činnost byla prokázána na základě hodnověrných důkazů učiněných i ze strany pachatelů, aniž by byla shledána jakákoliv pochybnost, která by mohla vést k domněnce, že byla porušena základní práva stěžovatele, popřípadě jeho společníka, tak jak v ústavní stížnosti poukázal. Tvrzená nesprávnost a nepřesvědčivost odůvodnění odvolacího soudu nebyla Ústavním soudem shledána. Naopak, vyčleněním jednoznačně prokázané činnosti stěžovatele a jeho společníka, ze všech soudu předložených podkladů, bylo zjištěno, že uvedené jednání je zcela podřaditelné pod zákonem zapovězenou činnost. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatele dle y na osobní svobodu, stejně jako jeho právo na zákonnou definici trestného činu dle y.

Pokud jde o tvrzené porušení y, shledává stěžovatel porušení nestrannosti a nezávislosti soudu zřejmě v tom, že ve věci bylo rozhodnuto v rozporu s jeho zájmem. Takové závěry bez jakýchkoliv dalších důkazů nemůže Ústavní soud akceptovat. Obecné soudy dospěly ke svým závěrům zákonem stanoveným způsobem. Namítané porušení rovnosti účastníků, zakotvené v y, nemůže obstát s ohledem na závěry soudů, zejména soudu prvého stupně, který v odůvodnění svého rozsudku konstatuje nevěrohodnost některých tvrzení jak ze strany stěžovatele a jeho společníka, tak současně i ze strany policejních orgánů (viz. např. str. 22 poslední odstavec, uvedeného rozsudku).

Především pak je třeba k věci znovu opakovat, že Ústavní soud jako orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nepřísluší mu posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nenastane-li porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud, jako soud ochrany ústavnosti, neshledal, že by v řízení před obecnými soudy nastaly okolnosti, kterými by byla porušena základní práva stěžovatele chráněná u ČR a ústavními zákony ČR.

Stejně jako Evropský soud pro lidská práva je i Ústavní soud povinen dbát především na to, aby řízení bylo spravedlivé (fair) jako celek, není však jeho úkolem nahrazovat obecné soudy v jejich nezastupitelné ústavní roli nezávislých a nestranných orgánů rozhodujících o vině a trestu.

Veden těmito hledisky shledal Ústavní soud předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. 5. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu