Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
38075.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 197/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. F., JUDr. D. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 35 C 27/98 , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 Co 371/99 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rovněž shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost vyklidit dvoupokojový byt, II. kategorie ve 3. podlaží domu v B. a řádně vyklizený předat žalobci (městu Brnu) do 15 dnů od právní moci rozsudku a nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 1 000,-- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že splnil všechny zákonem stanovené předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 a § 708 občanského zákoníku , když se svou pratetou žil ve společné domácnosti po dobu 10 let. Tím, že obecné soudy k uvedenému závěru nedospěly, porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nepostupovaly v souladu s Ústavo u ČR - čl. 90 , podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 95 , který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.
Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zákonem a v souladu s principem dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku .
K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 35 C 27/98 ze dne 18. 3. 1999 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatel v řízení neprokázal, že pečoval o společnou domácnost své pratety a že s ní žil ve společné domácnosti po dobu tří let před jejím odchodem do ústav u pro zrakově postižené.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 Co 371/99 , napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej, když po doplnění dokazování a zhodnocení celého jeho výsledku dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal vedení společné domácnosti s nájemkyní bytu po dobu stanovenou ustanovením § 706 odst. 1 občanského zákoníku .
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.
Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, když soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Stejně tak se nelze ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom, že soudy nepostupovaly v souladu s ústavně zakotvenou povinností, aby poskytovaly ochranu právům a byly při svém rozhodování vázány zákonem.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu