Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 374/99

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. L. L., a 2. H. L., zastoupených JUDr. M. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 28. 7. 1999 domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. . Stěžovatelé se v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhali soudního přezkoumání a zrušení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku Finančního úřadu v Aši ze dne 17. 12. 1998, č. j. 24771/98/124971/2027, a č. j. 24770/98/124971/2027, kterou jim byla uložena povinnost ručení a zaplacení za daňové pohledávky neuspokojené daňovým dlužníkem J. T. ve výši dvakrát 211.826,- Kč. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením řízení zastavil s odůvodněním, že dotčená rozhodnutí Finančního úřadu v Aši jsou pro svůj charakter procesního rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu podle , .

Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť jim bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku má podle stěžovatelů jak procesní, tak i hmotně právní povahu a krajský soud se byl povinen žalobou zabývat. Stěžovatelé se dále domnívají, že došlo rovněž k porušení povinností státní moci stanovené v a 3d (dále jen "") a v y, neboť nelze uložit za jediný převod nemovitosti povinnost uhradit jak daň darovací, tak daň z převodu nemovitosti.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spisový materiál Krajského soudu v Plzni, sp. zn. .

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 1999 uvedl, že oba stěžovatelé mohou sice subjektivně pociťovat důsledky rozhodnutí jako zásah do svých hmotných práv, to však podle názoru soudu nic nemění na tom, že obě zpochybňovaná rozhodnutí správce daně jsou výlučně procesně právní povahy, neboť byla vydána až ve vymáhacím řízení.

Finanční úřad v Aši, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 1999 uvedl, že plně souhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni. Povinnost ručení vznikla v daném případě ze zákona, nejedná se o vznik této povinnosti na základě rozhodnutí správce daně. Tím, že tuto povinnost přímo stanovuje zákon, v návaznosti na vznik předmětu daně podle , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je naplněna literay a další kroky správce daně již vedou jen k uplatnění tohoto práva.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o správní žalobě věcí posouzení tohoto soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.

Podle ustanovení a dalších přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení , o správě daní a poplatků, se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelé takovéto námitky nevznesli. Obě výzvy správce daně, vydané ve smyslu shora citovaného ustanovení, byly tak s ohledem na svoji povahu vyloučeny z přezkumu v tzv. správním soudnictví. K porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu a 2y napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni tedy v dané věci nemohlo dojít.

K tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s , 3 a y Ústavní soud odkazuje na svoji již konstantní judikaturu, dle níž v případě uvedených ustanoveníy o úpravu samostatných základních práv a svobod nejde. Těchto ustanovení se lze domáhat pouze v návaznosti na další ustanoveníy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu